Nebudu slaboch a přiznám, že nás těla po surfování bolela jako ďas, ale objevil se závažnější důvod, proč jsme druhou lekci nakonec zrušili – nechvalně známé „Bali belly“, prostě cestovatelská nevolnost. Nebyli jsme zas tak neopatrní, vodu z kohoutku jsme nepili a nejedli úplně náhodná jídla z ulice, ale přece jen celková změna stravy, množství džusů z místního ovoce omytého obyčejnou vodou… Průvodce tvrdil, že výroba ledu je kontrolovaná a jednou jsme dokonce opravdu viděli kamion, který pytle s ledovými kostkami dovážel, ale i ten mohl být určitě na vině. Neberte to proto na lehkou váhu a raději buďte připravení – ani dvě předchozí návštěvy Číny mě očividně nezocelily. Celá patálie trvala doslova 24 hodin a opravdu nám tak zle snad nikdy nebylo, ale přežili jsme a žehnali rehydratačnímu roztoku.

Cestovní nemoc nám ale překazila několik plánů, i když můžeme rozhodně děkovat, že se nestalo něco mnohem horšího a nemuseli jsme trpět při přejezdech do nového ubytování nebo rušit zakoupené výlety. Vypadlo nám proto z programu objevování prý nejkrásnějších pláží na samém jihu Bali (Padang Padang, Dreamland beach a další) a taky jsme v pudu sebezáchovy jednoznačně zrušili půjčení motorky, s pomocí které jsme se chtěli dopravit na chrám Uluwatu a Tanah Lot. Zpětně musím konstatovat, že nás tohle vlastně zachránilo – první jízdu na motorce jsme kvůli tomu absolvovali v poměrně klidném Ubudu namísto zběsilého hlavního města, kde by to byla vyložená sebevražda. Představte si takovou tu naši typickou špičku před osmou ráno a po čtvrté hodině, kdy všichni putují do práce… a protáhněte ji na celý den, na každou minutu! Šílenost. Jedno z nejlegračnějších povolání, s kterým jsme se za dovolenou setkali, byl „vyjížděč z parkoviště“ – chlápek, který mává červenou tyčkou nebo vlajkou (modlíc se, aby ho nezajeli), a upozorňuje tak všechny ostatní na řidiče, který se pokouší opustit parkoviště a zařadit se do provozu. Rozhodně nejlepší postavení tu pak mají motorkáři, není divu, že skútrů jsou všude desítky a stovky – přesně v této zácpě skútry odvážně odbočí a bez jediného zaváhání auta předjíždí po chodníku pro pěší. Posledním účastníkem provozu jsou psi – na rozdíl od ostatních jsou naprosto stoicky klidní, leží uprostřed cesty a vůbec je nezajímá, že je všichni musí objíždět.

V pondělí po snídani jsme ještě odpočívali, ale už jsme začali spřádat nesmělé plány na odpoledne. Náš poslední den v Seminyaku jsme chtěli aspoň jakžtakž za daných okolností zúročit. Nakonec jsme s pomocí recepční a internetu vybrali Bali Golden Tour, které mělo skvělé recenze a volno na odpolední soukromou tour na Pura Luhur Uluwatu (375 000Rp na osobu). Museli jsme program zredukovat na jeden z vybraných chrámů a tenhle skvost na útesu při západu slunce to zkrátka vyhrál. Řidič naší výpravy nám dokázal, jak na Bali (ne)funguje vnímání času – měl nás vyzvednout o půl čtvrté, ale jaké překvapení, když na nás sotva po půl třetí bušila recepční a my se překvapeně hnali na výlet.

Zhruba po hodině a čtvrt strávené v klasické zácpě jsme se blížili k cíli. Krajina se konečně rozvolnila, poprvé nám z dohledu zmizelo město a místo něho se objevily krávy a lesy.

Vstup do chrámu stál 30 000Rp (cca 60Kč) a bylo povinností se obléct do sarongu. Zatím jsme neměli příležitost koupit si vlastní, takže jsme využili možnosti půjčení a taky hodné paní, která nám ho zavázala, jinak bychom s ním šermovali snad do dneška. Povím vám, obléct si dlouhatánskou sukni z těžké látky je v tom vedru fakt lahůdka! Ale oslnění krásou okolní scenérie jsme na nepříjemné pocity brzy zapomněli. Je dost důležité vědět, že do balijských chrámů je zakázané vstupovat, pokud nejste věřící (hinduista) a smíte se pohybovat pouze po okolí. Mimoto tedy mají zákaz přístupu na posvátnou půdu taky ženy, které právě menstruují, ale upřímně by mě zajímalo, jak to kontrolují :D Abych řekla pravdu, balijské chrámy jako takové mě až tak zásadně neoslovili, možná proto, že zkušenost s čínskými svatyněmi a paláci je prostě neporovnatelná, možná proto, že jako chrám vypadá v podstatě každý lepší dům ve městě. Ale Uluwatu je postaven na tak dokonalém místě, že mu to prominete. Jeho název totiž pochází z ulu, což znamená „konec pevniny“ a watu, slova pro „skálu, kámen“. Obrovská zelená skaliska, o která se hlasitě rozbíjí oceán, a v dálce nad vodou zapadá slunce. Můžete si přát něco víc? Vlastně můžete – aby zmizely všechny místní opice. Myslím, že kdo se někdy plánoval vydat na Bali nebo obecně tímto směrem, přečetl si už příběhů o opičácích dost a dost. Říkám vám, věřte tomu. Dokážou se dost nepozorovaně vyplížit z lesíků podél stezky a najednou vám ukradnou čepici/brýle/lahev vody/doplň-si. Lahev umí dokonce odšroubovat a napít se z ní. Četla jsem dokonce informaci o tom, že opice ukradené cennosti dealují s lidmi za jídlo, ale to mi už připadá jako velké scifi. Kdo ví! Buďte pořád ve střehu, hlavně pokud fotíte a nevnímáte svět kolem sebe. Když jednomu chlapíkovi před námi sebrala sluneční brýle, aktivně po loupežníkovi chmátl a měli jste vidět ten zuřivý výraz a vyceněné tesáky! To fakt riskovat nechcete.

V chrámu Uluwatu je taky možnost zhlédnout tradiční tanec kecak, ale ten jsme plánovali navštívit až v Ubudu a navíc jsme raději pozorovali západ slunce u skaliska s chrámem, než pódium se zaplacenými tanečníky. Jakmile ta báječná přírodní podívaná skončila (slunce na Bali zapadá dost brzy, už kolem šesté, takže vám to výrazně zkrátí čas na denní objevování ostrova), vypátrali jsme našeho řidiče a nechali se odvézt na Jimbaran bay. Rybí restaurace na pobřeží jsou totiž věhlasná záležitost a kamarádka, která tu už na jaře dovolenkovala, mi to doporučila jako jeden z nejlepších zážitků. Mysleli jsme si, že si restaurace sami obejdeme a pak se nějak rozhodneme, ale to by nesměli být všichni Balijci takoví profi obchodníci – řidič nás vysadil přímo do nějakého nasmlouvaného podniku. Ale co, stejně vypadaly všechny jeden vedle druhého úplně stejně. Nechtěli jsme si objednávat nic opulentního, takže jsme si vybrali rybu s názvem Red Snapper a Tom si u pultu sám ukázal na jednu, kterou nám posléze připravili. Posadili jsme se ke stolu na pláži, bosá chodidla zabořená v písku, moře šplouchalo asi tři metry před námi, na pódiu Balijky tančily legong a po chvilce začal v dálce vybuchovat ohňostroj. Opravdu night to remember.

Náš pobyt v Seminyaku jsme zakončili opravdu kouzelnou atmosférou, která nechala zapomenout na jakoukoliv nesnázi. Do postelí jsme ale uléhali s pocity zvědavosti a očekávání, jaké asi bude zítřejší stěhování. A kam? No přece do Ubudu! Rýžové plantáže, těšte se na nás!

SURFOVÁNÍ | DENPASAR - BALI ART FESTIVAL |

SANTAI SURF SCHOOL BALI

- nemají internetové stránky, pouze FB, kde vám na dotaz zašlou info a ceník

- nabízí polo-soukromé (1 instruktor na 2-3lidi) nebo dražší privátní lekce (jeden na jednoho)

- můžete si vybrat ze dvou levelů, začátečník nebo trochu dražší pokročilý

- jedna začátečnická polo-soukromá lekce nás stála 400 000IDR, což je cca 750Kč

- v ceně je logicky půjčovné surfu, rashvest (speciální tričko s UV filtrem proti poškrabání), voda

- navíc si za 200 000IDR (necelých 400) můžete pořídit set fotografií

Santai Surf School vlastní ostřílený balijský surfař Gede a jeho anglická manželka Henney, která s námi komunikovala v mailu a potkali jsme ji ještě den před lekcí, kdy jsme se zastavili na vycházce a připomenuli se. Čas surfování zasílají mailem s krátkým předstihem, podmínky se samozřejmě každou chvíli mění a my se skoro do poslední vteřiny strachovali, jestli kvůli onomu zemětřesení a velikým vlnám vůbec bude možnost na surf vlézt. Naštěstí byla, a to hned na devátou ráno, protože takto časně je moře k začátečníkům nejpřívětivější.

Stanoviště Santai Surf School bylo přímo na Seminyak Beach, co by kamenem dohodil od našeho hotelu, takže se nám úplnou náhodou povedl parádní kauf. Hned jsme se seznámili se zbytkem skupinky, což byly dvě slečny z Ameriky, celkem jsme tedy byli pouze čtyři na dva instruktory. Perfektní! Navlékli jsme se do super upnutých speciálních trik, hodili po nás očkem kvůli přeměření na správnou velikost surfu, a už jsme byli ponoření do detailní instruktáže na břehu.

O surfování jsme nevěděli zhola nic, dokonce jsme ani dopředu nestudovali žádná videa na youtube (to je co říct, protože Tom se podle zázračného youtube naučil řídit skútr). Neměla jsem nejmenší tušení, že na spodní straně se nachází nějaké ploutve, které surf kormidlují. Vysvětlili nám, kde je nos-střed-ocas (a jak došlápnutím na něj můžete zrychlovat), a upozornili třeba na to, že se nikdy nemáte při padání ze surfu odrážet (už tak jste na začátku v celkem mělké vodě a stejně jsem si nabila záda, i když jsem jen přirozeně plachtila dolů). Nejdůležitější bylo ale postavení se, takzvaný ,,pop up“. Technik je samozřejmě spousta, ale lehce vám přiblížím tu naši – byla opravdu účinná, protože se nám to všem velmi brzo povedlo a několikrát jsme vlnu sjeli, než lekce skončila. Podle recenzí na Tripadvisoru to fakt není pravidlem! Všichni tam kluky ze Santai Surf za jejich přístup chválili. Ještě než jsme začali zvednutí zkoušet, postavili jsme se do řady a instruktor do jednoho po druhém zezadu šťouchnul – podle toho, na kterou nohu jsme při přepadnutí dopadali, určil naši „hlavní“ nohu.

Pop up se skládal ze čtyř kroků – v základní pozici ležíte na břiše a palce na nohou vám musí končit správně na ocasu prkna. Dlaně máte položené na prkně v úrovni prsou. V prvním kroku napnete ruce a zvednete horní polovinu těla. V druhém kroku zvednete celé tělo, takže se dostanete do kliku. Při třetím kroku vystrčíte ,,zadní“ nohu, pro všechny to zrovna byla levá. A poslední krok znamená, že předsunete i druhou nohu, jste v podřepu, z něho se narovnáte a jedete. Profíci samozřejmě dělají tyto dva kroky dohromady, prostě se zvednou na pažích a pak vyskočí, ale tahle rozložená pomalejší technika fungovala parádně. Rozpažit ruce, chodidla nemít natočená ve směru surfu, ale do kolmice k ose, nezaklánět se, přidřepnout kvůli těžišti. Tadá! Možností je také při pop-upu kleknout, což nám ale moc nedoporučovali, prý to působí jednodušeji, ale vlastně si to ztížíme. Zásadní věcí je taky chodidla dostatečně „předstrčit“, když se zvedáte z pozice vleže – ze začátku se mi často stávalo, že jsem se postavila až na ocase prkna a během další sekundy jsem spadla dozadu do vody, protože to není jeho stabilní plocha. (video návod - 2:26 back foot pop-up technique)

Povím vám, ve vodě je to jiný šálek kávy. I když jsem při demonstraci desetkrát pop-up zkusila, a to naprosto bez chyby, na rozbouřeném oceánu s tisícem dalších dojmů si to člověk musel pořádně ujasnit, aby kroky nepopletl a následovaly správně za sebou. Do toho všeho se vám motá lano upevněné na noze. Na Seminyak beach to navíc bylo ztížené podmínkami oceánu – žádné pluju si a čekám, až přijde ta správná vlna, pohoda klídek tabáček. Valila se na nás jedna obří vlna za druhou, bez jediné sekundy přestávky. Umíráte už během toho, než se vám vůbec podaří se dobrodit na místo dál od břehu, kde má smysl lézt na surf. Takže sjedete vlnu – pět minut se pokoušíte jít zpátky do vody, smete vás to ke břehu, dál jdete do vody – naskočit, zvednout se, jet a znova. Byla to opravdu makačka, na konci nás oba dva už pekelně bolelo tělo, hlavně paže, na kterých zvedáte svou váhu. Na vlnu nesmíte čekat staticky, musíte být v pohybu, takže nás začátečníky odráželi instruktoři a říkali nám, kdy je ta správná chvíle na zvednutí, ke konci už Tom sám rukama pádloval a naskakoval jedna radost. V polovině jsme naštěstí měli pauzu, chvíli si odpočinuli na břehu a napili se z lahví vody, které nám zajistili. Na jednu stranu šílená únava, na druhou stranu adrenalin a chuť pokračovat.

Po konci dvouhodinové lekce jsme se belhali z vody a jako mrtvolky za sebou táhli těžká prkna. Surfování bez trička si opravdu neumím představit, odkrytá stehna jsem měla celá červená a poškrábaná. Prkno navíc mělo takový gumový hrubý povrch, takže jsem si o něj rozedrala ruce a dokonce měla puchýře, které mně a druhé Američance zalepovali! Prý je to dost obvyklé, ale časem to zmizí :D no, snad jednou budu surfařský machr. Zatím jsme se plazili zpátky na ubytování, ale rozhodně převládalo nadšení.

V hotelu jsme na chvíli odpadli, ale nebyl čas ztrácet čas. Vydali jsme se na oběd do včerejšího warungu a potom si u nás na recepci zařídili taxíka do centra města. Měli jsme totiž štěstí na ten správný měsíc (zhruba polovina června až července), kdy na Bali probíhal Bali Art festival. Je to akce, kdy celé Bali žije divadlem, tancem, hudbou, uměním. Soubory ze všech koutů ostrova přijíždějí předvádět svůj talent a secvičená představení. Na internetu jsem nikde nedokázala najít program, až slečna z recepce ho vylovila na nějakých místních webovkách, ale stejně jsme se vydali víceméně na slepo.

Teď by příslušelo napsat pár řádků o balijských taxících, nebo lépe řečeno TAKSI. Všechna auta taxi jsou modrá a mají nápis ,,taksi“ na dveřích a malou bílou cedulku na střeše, určitě je nepřehlédnete (občas nám to přišlo jako 90% aut na ulici). Na Bali je jedna osvědčená značka taxíků, a to Blue Bird taxi, která je všeobecně doporučovaná na internetu a v průvodcích. Jako značku mají, překvapivě, logo ptáka. To by ale nebyli vychytralí Balijci, aby jakákoliv a každá úplně jiná značka taxíku měla prakticky totožný obrázek – prostě musíme zmást turistu a vyrýžovat nějaké peníze. Blue Bird taxi má totiž taxametr a jasně danou cenu, vycházelo to tuším 7000IDR na kilometr plus zhruba 5000IDR nástupní taxa. I tak musíte zkontrolovat, jestli ho opravdu zapnul. Bohužel jednou se nám v nestřeženém okamžiku podařilo odchytit takzvané „letištní taxi“, které je dvojčetem. Fixní cena je potom hrůzostrašných 100 000IDR, i když jsme ujeli snad pouhé dva kilometry. Ani s Blue Bird taxi to ale nemusíte vyhrát, cestou do Denpasar Art center jsme vše sledovali na GPS v mobilu a bylo nám jaksi divné, že jede šílenou oklikou, ale co chcete řidiči říct? Za cestu tam jsme platili 145 000IDR, za cestu zpátky přímou cestou už jenom 70 000IDR, a to i s dýškem. Obecně jsme se taxíkům spíš vyhýbali, na podobné kontrolování a smlouvání moc nemám nervy.

Denpasar Art center byl takový komplex chrámečků, sošek, pódií, a taky miliardy a ještě víc místních, mezi kterými jsme zářili bělobou na sto honů. Opravdu, za celé odpoledne jsme minuli maximálně tři další turisty. Chvíli jsme tápali, kde se všechna ta pódia s krkolomnými názvy nachází, ale ochotní hlídači nás zavedli na místo představení, které začínalo v pět hodin. Posadili jsme se na trávu a sledovali šrumec kolem nás, početné rodiny s nakoupenými haldami jídla. Každý si vždycky sundal pantofle, úhledně je seřadil vedle sebe a pak se na ně posadil. Vystoupení, které jsme měli to štěstí zhlédnout, začínalo průvodem herců v úžasných maskách a tradičních oděvech. Bylo to něco opravdu nádherného, neobvyklého, bohatého a barevného. Později jsme při procházce viděli, jak se ženy navzájem líčí a vyčesávají si pečlivě vlasy.
Naše představení zrovna komediálně předvádělo něco o vztazích mužů a žen, místní doslova řičeli smíchy, my bohužel neporozuměli ani ťuk, ale stejně to bylo parádní. Mezi scénami s dialogy tančily ženy takzvaný legong – původní tanec z Bali, který je založený na zvláštních pohybech chodidel a gestech rukou, především ale na mimice a trochu legračních vytřeštěných očích. Pokud chcete vidět něco opravdu místního a tradičního, určitě si ho nenechte ujít! Do toho všeho hrál gamelan, nejdůležitější nástroj pro balijskou hudbu. Zní trošku jako nějaká zvonkohra, xylofon, ale tak zvláštně, občas falešně, hrozně psychedelicky a táhavě. Naprosto autentickou představu získáte po spuštění tohoto videa (ideální pro hodinku meditace).

V Denpasar Art center jsem taky poprvé navštívila ryze místní toaletu. Po všech absolvovaných cestách mě hned tak něco nepřekvapí, nikdy nezapomenu na jedno čínské WC – přede mnou naprosto nádherná Číňanka v šatech a bílých jehlách, celou dobu ve frontě jsem ji obdivovala. Potom opustila kabinku, já šla po ní… a představa toho, jak na tom šíleném tureckém záchodě v těch sněhově čistých jehlách balancuje, byla opravdu bizardní. Tady jsem se nejprve divila zvláštním zvukům zpoza dveří, než se ukázal jejich původ – Balijci primárně nepoužívají toaletní papír, ale umývají se po záchodě vodou (dokonce na to mají přesně určenou ruku, levou máte na hygienu, pravou k jídlu). V horším případě jim poslouží kyblík, v lepším hadice natažená přímo vedle mísy. To si pak na dlažbě pěkně počvachtáte! No, i to k cestování patří, co si budeme povídat.

Náš výlet do hlavního města se blížil ke konci, snad už jen jediné varování – oproti Seminyaku (a předpokládám taky Legianu a Kutě), které turisty doslova praskají ve švech, nebyla v Denpasaru po setmění jediná bílá duše. Tomu taky odpovídal počet taxíků. A jelikož na Bali s existencí pouličního veřejného osvětlení rozhodně nepočítejte, je vrcholná zábava štrádovat si to při pátrání po odvozu dva kilometry v úplné tmě po absolutně rozšrotovaných chodnících (s tím naopak určitě počítejte… a ujistěte se, že vám pojišťovna proplatí zlomenou nohu).

- A kam že to vlastně chcete hodit?

- Bintang supermarket.

- Aaaa Bintang!

Takže tak. Další den nabitý k prasknutí byl za námi. Příště se už dozvíte něco o opravdových top/must see lokalitách z předních stran Lonely planet a taky o tom, jak jsme málem pošli na ,,Bali belly.“

PŘEDPOKLÁDANÝ ITINERÁŘ

1. – 2.den: odlet z domova, příjezd do Seminyaku

3. – 6.den: Seminyak - surf, chrám Uluwatu a chrám Tanah Lot, pláže na jižním poloostrově

7. – 9.den: Ubud – opičí prales, rýžové plantáže, Gunung Kawi, sloní park Taro, Goa Gajah, sopka Mount Batur, Campuhan ridge walk

10. – 11.den: Lovina - vodopády GitGit a Sekumpul, jezero Buyan + Tamblingang + Bratan, chrám Ulun Danu Buyan, plantáž Jatiluwih  

12. – 14.den: Amed – koupání, šnorchlování, chrám Pura Besakih, vodní palác Tirta Gangga

15. den: Padang Bai, jeskyně Goa Lawah, Blue Lagoon beach, přejezd na Lombok

16. – 17.den: Lombok – sasacké vesnice, pláže na jihu ostrova

18. – 19.den: Gili Meno – relax, šnorchlování

20. – 22.den: Sanur – pláže, šnorchlovací výlet

23. den: odlet z Bali, první seznámení s Kuala Lumpur

24. – 26.den: Kuala Lumpur – hlavní památky v centru, návrat domů

Když jsme se o Bali začali bavit kdysi dávno poprvé, hlavou mi prolétlo, že by se jednalo o perfektní destinaci ke svatební cestě – ideální kombinace poznání i moře, od všeho něco. Jak čas běžel, ukázalo se, že není potřeba čekat, až budeme pod čepcem. Žít se má teď! A tak, s téměř ročním předstihem kvůli nahlášení extrémně dlouhé dovolené, proběhl onen zásadní klik potvrzující nákup letenek. Začali jsme se těšit a já měla důvod, proč přežít státnicové peklo a nehodit si mašli.

počet obyvatel: celá Indonésie cca 250 milionů, Bali 4.5 milionů a Lombok 3 miliony

jazyk: indonéština

délka letu z Prahy: žádný přímý, dá se přes Dubaj nebo třeba Istanbul (naše cesta trvala 2 hodiny do Istanbulu, 11 hodin do Kuala Lumpur a 3 hodiny do Denpasaru)

ČÁST PRVNÍ – Ready to go!

ČÁST DRUHÁ – Jak jsme překonali teroristy a zabydleli se na Bali

ČÁST TŘETÍ – One, two, three, surf!

ČÁST ČTVRTÁ – Tam, kde končí skály
ČÁST PÁTÁ - Hurá do divočiny
ČÁST ŠESTÁ - Jak jsme se přece jen nezabili na motorce (a ani na slonovi)
ČÁST SEDMÁ - Jak jsme (ne)viděli východ slunce
ČÁST OSMÁ - Dvojí poprvé - koupání ve vodopádech a balijská masáž
ČÁST DEVÁTÁ - Vpravo v bok - Lombok!
ČÁST DESÁTÁ - Jako robinsoni na rajském ostrově

V neděli zrána jsme se vydali na cestu do čtvrti Ixelles, která už se dá brát jako předměstí Bruselu – tedy ještě větší klid a pohodička, pokud to vůbec jde. Vystoupili jsme na zastávce metra Trone, na které jezdí linka 6 a 2, a pokračovali liduprázdnými ulicemi až k našemu cíli, muzeu Přírodních věd, nebo chcete-li oficiálně: Royal Belgian Institute of Natural Sciences. Jako švýcarské hodinky jsme dorazili akorát na otvíračku v deset hodin a koupili si lístky za 7euro (studenti za 6e) pro stálé výstavy.

Přírodovědná muzea už jsou taková naše klasika. Největším lákadlem je rozhodně sekce s dinosaury, která je moc pěkně udělaná a hlavně část s iguanodony byla fajn zážitek. Ke konci 19.století totiž v belgickém uhelném dole učinili paleontologové největší nález kosterních pozůstatku v historii. V muzeu je vše náležitě hrdě zdokumentované a ve výstavních prostorách se můžete ve dvou úrovních procházet právě kolem těchto zrekonstruovaných koster. Expozice je i poměrně dost interaktivní, jako obvykle nás nejvíc bavili dětské hry typu „vykopej si z písku vlastního dinosaura.“ No, kdo si hraje, nezlobí.

Další opravdu povedenou expozicí je evoluce člověka, kde najdete kromě koster i rozličné 3D rekonstrukce našich předků. Prolétli jsme i minerály a prakticky opuštěné křídlo s vycpanými zvířátky, které bylo ukončené děsivou částí s hmyzem. V muzeu se nenachází nic konkrétního, co by vám zcela vyrazilo dech, ale je to příjemná zastávka a celá prohlídka vám nezabere víc než zhruba dvě hodiny.

Po opuštění muzea jsme se ještě zaskočili podívat do komplexu Evropského parlamentu, který stojí přímo vedle. Naštvané vzkazy z Brna jsem jim tam nevyřídila, nepotkali jsme (opět) ani nohu a přivítaly nás pouze hromady povlávajících vlajek členských států.

Sluníčko zatím pořád svítilo, i když se v dálce blížil déšť, a my se procházeli Ixelles směrem k oblíbenému náměstí Flagey. Míjeli jsme další a další úzké cihlové domečky a vnímali arabské a africké vibrace, protože pokud něco tahle čtvrť je, tak dooost multi-kulti. Na náměstí, které je oblíbené zejména kvůli všem možným kavárnám a podnikům v okolí, jsme se nadšeně vrhli do víru nedělního trhu. Původně jsme chtěli ochutnat hranolky z proslaveného stánku Frit Flagey, ale po zhodnocení fronty jsme se rozhodli, že předchozí ochutnávka stačila a radši si vybereme něco z trhu. Ve stánečcích nabízeli vše možné od ovoce, oliv přes mořské plody, nakonec jsme si ale objednali palačinky na slano a na sladko.

 Kvůli letním rekonstrukcím (ty jsou asi prokletí všech měst) panoval na náměstí menší dopravní zmatek, což nám zkomplikovalo hledání potřebného autobusu. Na belgických cedulích už jaksi po francouzštině, vlámštině a němčině nezbývá místo pro anglické sdělení. Nakonec jsme přece jen chytili autobus, který nás odvezl na zastávku Royale, do samého srdce všech muzeí.

Tentokrát jsme navštívili muzeum Reného Magritta, našeho zamilovaného malíře, který z Bruselu pocházel. Otevíralo v jedenáct hodin a vstupné se poměrně zásadně lišilo – 8euro klasické, pro studenty pouze 2e. Za tuto cenu jste kromě zhlédnutí expozice taky solidně promrzli, klimatizaci tu mají asi rádi. Na výstavě se nesmí fotit, proto máme jen vlastní vzpomínky a úlovky z oblíbených nákupů v museum shopu – odvážně jsme si vybrali obrovskou reprodukci oblíbeného obrazu (přežila). Pokud jste před pár lety navštívili Magrittovu výstavu ve Vídni, možná vás jeho muzeum zklame, není tak komplexní a postrádá některé stěžejní kousky, ale určitě si přijdete na své. Nechybí ani spousta informací a dokumenty o jeho životě. Magritte je sympatickým především tím, že ačkoliv se řadí k surrealistům (a já ho mám nejspíš radši než Dalího), neuměl žít jako rozmarný bohém a vedl spokojený dlouhý život s manželkou Gorgette, s kterou rád prováděl žertovné kousky zaznamenané na fotografiích a videích.

Když jsme muzeum opustili, zjistili jsme, že opravdu pršelo a dost se ochladilo. Odradilo nás to od nočního pohledu na osvícené Atomium, který jsme si ještě chtěli dopřát. Zbytek večera jsme proto strávili pojídáním posledních teplých vaflí a nákupem zásob čokolády domů.

V pondělí ráno jsme se sbalili a vyjeli k nádraží. Nebo spíš se pokusili vyjet. Evidentně se něco na trase stalo nebo šlo o výluku, ale opět jsme se nedočkali angličtiny, takže jsme zůstali v nevědomosti. Naštěstí jsme přece jen stihli shuttle bus na letiště, opět ověřený Euro Coach Shuttle. Nic zvláštního nás už nepotkalo, snad jen varování pro další milovníky sladkého! 

Čokoládová pomazánka je prý tekutina. Každého včetně nás s ní vyhazovali, bohužel.

Nakonec nám dovolili jedno zavazadlo odbavit, takže jsme do něj pomazánky nastrkali a modlili se, aby smotaná rulička Magrittova plakátu odolala náporu podpalubí. Po hodině a půl už jsme přistávali v Bratislavě, kde na rozdíl od podmračeného deštivého Bruselu pálilo slunce jako ďábel (no jo, jih!) a rozloučili se s naším prodlouženým víkendem.