Jak jsme překonali teroristy a zabydleli se na Bali

Život už to tak chce, dopřát nám trochu toho neplánovaného adrenalinu. Když se blížil náš odlet na Bali, objevily se poplašné zprávy o zemětřesení na Lomboku a následných obřích vlnách, které smetly pobřežní restaurace a dokonce několik turistů. Pokud máte alespoň malou představu o vzhledu denpasarského letiště (alis nudle začínající a končící v moři), chápete naše znepokojení. Ale co, mávli jsme rukou. Zrovna tak jsem se smála a obracela oči v sloup, když se kamarádi vyptávali na teroristy a imigranty.

Celá natěšená naposledy zkontroluju zprávy, než ulehnu ke krátkému spánku, který mě dělí od ranní cesty vlakem do Budapešti. Asi nikdy nezapomenu na ten šok, když jako první titulek naběhla zpráva o teroristickém útoku na istanbulském letišti – přesně tom, na kterém jsme se měli za nějaký půl den nacházet. S každým obnovením naskakoval vyšší a vyšší údaj o počtu mrtvých, zkolabovaly webovky letiště i společnosti Turkish Airlines. Tu noc jsem snad nezamhouřila oko. Ale co nám zbývalo? V 6 ráno už jsme nasedali do vlaku a neměli ani nejmenší tušení, co se bude dít. Vyrazili jsme slepě do cizího státu a doufali, že se z něj dostaneme dál. Na budapešťském letišti jsme zjistili, že ranní i večerní spoj do Istanbulu byl zrušen a jako zázrakem náš odpolední zůstává. Aleluja! Nadšení povadlo, když se zpoždění natáhlo na hodinu a půl, tedy čas, který jsme měli na přestup. Nikdo nám nedokázal poodhalit situaci na Atatürkovi, panoval tam prostě a jednoduše zmatek. Trochu jsme se uklidňovali faktem, že do Kuala Lumpur se dostaneme, prostě by nás posadili na následující spoj, ale samostatně koupený přesun na Bali od AirAsia by byl fuč.

Nikdy jsem snad v letadle nebyla tak zkamenělá a politá ledovým potem. Když jsme dosedli na plochu istanbulského letiště, trvalo snad hodiny, než přistavěli schodiště a autobus s námi vymetl i ty nejzapadlejší uličky, než jsme z něj málem za jízdy vyskočili do haly. Na ceduli departures nemělo letadlo do KL žádné zpoždění a zbývalo 15minut do odletu. Sprint! Úplně jako scéna z filmu (taky všichni vidíte McCallisterovi ze Sám doma?), ale klidně bych si ji už neopakovala, děkuju. Na gate to zelo prázdnotou, ale byli tam ještě zaměstnanci letiště a pustili nás dál.

Vítězství! Nasedli jsme do přistavěného autobusku, kde bylo dalších asi deset lidí. Rekord na 500m v trysku, který jsme rozhodně pokořili, trošku ztratil na hodnotě, když jsme další hodinu seděli v tom samém autobuse a nehnuli se z místa. No, hlavně že vyšší cíl byl dosažen a nám se podařilo odletět do Kuala Lumpur. Stejně tak rodičům, kteří ten den zrovna jako my přes Istanbul putovali do Tokia. O našem rozpoložení svědčí i fakt, že do příletu na Bali nemáme snad jedinou fotku.

Poučení pro příště – Istanbul už raději ne-e.

Let z Istanbulu do Kuala Lumpur trval necelých 11hodin. Na jednu stranu obrovská úleva a blaho (,,teď už se nic horšího stát nemůže“), na druhou stranu pořád podivná tíseň a strach. Chtěla jsem být už nohama pevně na zemi a to v cílové destinaci, prosím pěkně.

V Kuala Lumpur naštěstí proběhlo radostné shledání s našimi zavazadly. Tedy potom, co jsme k pásu s vyloženými kufry dojeli místním vláčkem – letiště KLIA je opravdu obrovské. Air Asia létá z terminálu KLIA2, který náleží víceméně nízkonákladovkám. Na přesun vláčkem se musí kupovat jízdenka a stála kolem 2RM, což je asi 10Kč. Na terminálu jsme se poctivě odbavili s vytisknutými cedulkami na batohy, které vám AirAsia podstrčí při online check-inu – slečna na přepážce na nás hleděla jako zjara, evidentně to bylo zbytečné (no jo, já poctivka). Trochu jsme podcenili frontu na gate a další průchod imigračním – na to si v Kuala Lumpur nejspíš potrpí, tolikrát jsem otisk prstů snad ještě nedávala.

AirAsia nemělo žádné zpoždění a letadlo vypadalo úplně normálně, stejně tak servis. Předplatili jsme si k jídlu jednoduchý kuřecí wrap, který mi sice svou pálivostí znecitlivěl ústa po zbytek cesty, ale zasytil. Tentokrát jsme si už vybrali sedadla u okýnka – přece jen pozorovat oceán a indonéské ostrovy, to už za to stálo! Po třech hodinách, rozlámaní z tak dlouhé a psychicky náročné cesty, jsme se snášeli přímo na vodní hladinu. Ne, na poslední chvíli tam fakt byla dráha, uf! Letiště Ngurah Rai je prostě zážitek.

Po takové pouti jsme opravdu ocenili, že jsme si dopředu smluvili přes internet řidiče. Dav stejně vypadajících tmavších chlapíků, kteří jeden přes druhého lákali do svého taxíku, jsme tak mohli ignorovat. Náš řidič sice chudák vůbec netušil, kde máme hotel (jak se později ukázalo, snad nikdo nejezdí s GPS a je jim úplně jedno, že nic neví – taková navigátorská samoobsluha), ale naše offline mapa bohudíky ano.

Honem ubytovat a do vedlejšího supermarketu pro něco k snědku. Vedro, vlhko, houkání aut, hluční veselí opálení lidé, těch dojmů bylo tisíc. A my šťastně padli do postelí. Na Bali!

- cena během našeho pobytu cca 700Kč za pokoj s koupelnou na noc

- zpětně asi nejslabší ubytování z celého pobytu, ale posloužilo nám

- v této turistické části ostrova je obecně horší najít „obyčejné“ levnější ubytování

- skvělá poloha pár minutek chůze k moři a vedle největšího místního supermarketu Bintang (a taky perfektní navigační bod „aaaaa Bintang!“)

- inzerují sice bazén, ale spíš je to taková… teoretická ozdoba/vana

- v ceně je snídaně z klasických místních pokrmů: nasi goreng/mie goreng/případně kontinentální s toasty a džemem

- schované od hluku z ulice, ale dost vlhko (je to ve stíněném dvoře), takže nám nikdy nic neuschnuloProtože jsme přiletěli akorát na noc, poměrně v pohodě jsme vstali, nasnídali se (náš první Nasi Goreng!) a o půl 10 už vyrazili na obhlídku okolí. Seminyak je takové pozvolné pokračování Kuty a Legianu, a i když je vzdálené nechvalně proslulému středobodu australských turistů, pravé Bali to rozhodně není. Potkáváte davy turistů, obchůdky, chrámečky, vše v balijském hávu, ale takové klasické letovisko u moře. Na každém kroku na nás pokřikovali taxikáři, místní totiž neujdou pěšky snad ani deset metrů a chůzi se hrozně diví. Dost s respektem jsme sledovali místní provoz a raději se nesnažili myslet na to, že v něm brzo budeme na skútru kličkovat. Pokud ovšem odbočíte z hlavní turistické třídy, najednou se ztratíte ve změti maličkých uliček, kde přestanete mít přehled o tom, co je cesta do něčího domu a co je veřejný prostor. Zrovna tak jsme ztráceli ponětí o tom, která budova je chrám a která je normální obydlí – později jsme se v průvodci dočetli něco víc o principu stavění balijských domů a také o jejich rodinných oltářích.

Nedalo nám to a po krátké obchůzce se vydali na pláž. Seminyak beach je obrovský kus rozpáleného písku, kde prakticky nenajdete stín a lehátka se slunečníky jsou celkem velký business, ale stejně je nádhera se po něm procházet, míjet surfaře a dívat se, jak sjíždí vlny. Ty byly opravdu mohutné a přicházely jedna za druhou, bez vteřiny přestávky – opravdu si neumím představit, že by se tu chtěly koupat rodiny s dětmi. Při promenádě jsme míjeli ty drahé plážové hotely, kde všichni hosté v podstatě leželi u hotelového bazénu a na rozbouřený oceán se jenom dívali. Pokud neinvestujete do lehátka se slunečníkem, ručník si můžete roztáhnout pouze na holém kusu písku - Seminyak beach a stín se moc nekamarádí. Pro nás coby ředitele vápenky to nebylo úplně ideální, ostatně balijské vedro člověk tak jako tak nevydrží moc dlouho (stačilo vyjít z hotelu a do deseti minut jste všechno propotili).

Později jsme se ptali místních a na této straně ostrova, která je otevřená, prostě vlny jsou a budou – pokud nejste surfaři, trochu se tu vyblbnete, ale určitě tu nehledejte relaxační plavání tam a zpět.

Na oběd jsme museli odbočit trochu bokem, abychom se dostali pryč od předražených plážových podniků, a rozjeli celodovolenkovou lásku k místním džusům – na ty si člověk okamžitě zvykne, stojí klidně kolem 30 korun a vyberete si od mangového přes papájový po dračí ovoce. Odpoledne se lehce rozpršelo, ale legrační bylo, že si toho snad nikdo vůbec nevšiml. Všichni pokračovali stejným tempem dál, žádné deštníky, nic. Holt když žijete v tropech, deštík v létě je fajnová věc.

V jídelním lístku se v drtivém počtu restaurací připočítává k cenám jakási státní daň, která se všude liší. Většinou byla napsaná na samém konci lístku nebo ve spodní části jednotlivých stran, ale občas byla i skrytá. Některé podniky si také účtují další přirážku za obsluhu, pozor na to!

Neodolali jsme a později odpoledne se ještě jednou vydali na Seminyak beach. S příchodem večera místní obchodníci zručně poklidili lehátka a vystřídali je velikými tvarovatelnými vaky na sezení. Celá pláž se proměnila v jednu obrovskou letní zahrádku pro nespočet plážových restaurací. Byl to neuvěřitelně krásný pohled, doplněný sluncem zapadajícím nad mořskou hladinou. Evidentně si toho byli dobře vědomí i místní, protože během vycházky jsme minuli minimálně tři páry s fotografy, které se na písku nakrucovali v obřích plesových šatech a obleku a fotili nejspíš nějaké zásnubní portréty.

K večeři jsme se zastavili v prvním opravdu ryze místním warungu – symbolem pro zastavení se stalo (a prakticky zůstalo po celou dobu dovolené) velké množství místních i bělochů, kteří netrpělivě stáli frontu na volný stůl. Vždycky lepší než jít do prázdného, mrtvého podniku! Už zde se ukázalo, že kromě sladkého ovoce se na Bali prostě nedočkám normálního dezertu (jaký já jsem kavárenský dortíkový typ!). Palačinky s čokoládou a cheese, taková neškodná jasná kombinace. Tak nějak se ale moje představa ricotty nebo něčeho podobného dost minula s představou balijské kuchařky, která mi na palačince, kde byl z čokoládové polevy vyrobený smajlík, donesla cosi jako úplně normální nastrouhaný eidam. Řeknu vám, dost divná chuť :D při pozdějších pokusech a obhlídkách jsem zjistila, že sýr se sladkými věcmi jim přijde úplně normální.

Poslední aktivitou večera se stalo vybírání peněz. Náš sousedící supermarket Bintang byl na to exkluzivní flek – nabízel hned několik budek s bankomaty (něco jako naše staré telefonní budky, jen v nich je místo telefonního aparátu bankomat a klimatizace – občas jsme měli pocit, že vstupujeme do mrazáku a výběr nepřežijeme živí). Takováto místa jako markety, lékárny, nebo ideálně malé pobočky banky jsou nejlepším bodem pro vybírání peněz, většinou je totiž vedle sebe spousta různých druhů bank a je to bezpečnější. Kolikrát se nám stalo, že jsme přebíhali z jednoho bankomatu do druhého! Někde chtěli speciální poplatek navíc, někde vydávali jen maličký obnos, v jednom dokonce došly peníze :D zásadním faktorem byl tedy vydávaný obnos. Jelikož platíte své domácí bance poplatek za výběr v cizí zemi, je hloupost zbytečně navštěvovat bankomat několikrát. Výše se lišila od 500 000 rupií až po 3 miliony, většinou se ale pohybovala kolem milionu – což po přepočtu zase takové závratné bohatství není. Nejhorší zradou je ale to, že nejvyšší indonéská bankovka je 100 000 rupií. Slovy sto tisíc. Promrskejte matiku a přepočítejte si, kolik to dělá bankovek při výběru tří milionů. No, vezměte si velkou peněženku (a nejlépe nějakou starou, protože peníze dost smrdí!). Nám se také osvědčilo mít ještě jednu menší peněženku bokem – není úplně dobré vystavovat všechno svoje jmění, stejně tak ukazovat policii vysoké bankovky místo výmluvy, že máte pár posledních rupií. Vždycky jsme sesbírali veškeré drobné tisícovky a uložili je bokem. Samozřejmě se také nenechte zmást nulami a pořádně sledujte, co platíte a kolik vám vrací, na tyto triky hodně upozorňoval průvodce, ale nám se to nikdy nestalo. Naopak nám asi dvakrát zmateně vraceli u pokladny bankovky, když jsme se přece jen přehlédli a místo deseti tisíc jim vehementně strkali sto tisíc. A poslední trik – v době našeho pohybu se kurz pohyboval zhruba 1000IDR = 1.8Kč, velmi zjednodušeně jsme tedy od všech cen mazali tři poslední nuly a násobili je dvěma (tedy například 50 000 za oběd byla stovka, s rezervou).

Tolik tedy k prvním okamžikům na úžasném ostrově Bali. Ten den jsme šli spát plni napětí, protože dalšího rána nás čekalo vysněné dobrodružství – první životní surfování! O našich úspěších a neúspěších ale až v příštím článku, ať se máte na co těšit.