Vzhůru do muzeí

V neděli zrána jsme se vydali na cestu do čtvrti Ixelles, která už se dá brát jako předměstí Bruselu – tedy ještě větší klid a pohodička, pokud to vůbec jde. Vystoupili jsme na zastávce metra Trone, na které jezdí linka 6 a 2, a pokračovali liduprázdnými ulicemi až k našemu cíli, muzeu Přírodních věd, nebo chcete-li oficiálně: Royal Belgian Institute of Natural Sciences. Jako švýcarské hodinky jsme dorazili akorát na otvíračku v deset hodin a koupili si lístky za 7euro (studenti za 6e) pro stálé výstavy.

Přírodovědná muzea už jsou taková naše klasika. Největším lákadlem je rozhodně sekce s dinosaury, která je moc pěkně udělaná a hlavně část s iguanodony byla fajn zážitek. Ke konci 19.století totiž v belgickém uhelném dole učinili paleontologové největší nález kosterních pozůstatku v historii. V muzeu je vše náležitě hrdě zdokumentované a ve výstavních prostorách se můžete ve dvou úrovních procházet právě kolem těchto zrekonstruovaných koster. Expozice je i poměrně dost interaktivní, jako obvykle nás nejvíc bavili dětské hry typu „vykopej si z písku vlastního dinosaura.“ No, kdo si hraje, nezlobí.

Další opravdu povedenou expozicí je evoluce člověka, kde najdete kromě koster i rozličné 3D rekonstrukce našich předků. Prolétli jsme i minerály a prakticky opuštěné křídlo s vycpanými zvířátky, které bylo ukončené děsivou částí s hmyzem. V muzeu se nenachází nic konkrétního, co by vám zcela vyrazilo dech, ale je to příjemná zastávka a celá prohlídka vám nezabere víc než zhruba dvě hodiny.

Po opuštění muzea jsme se ještě zaskočili podívat do komplexu Evropského parlamentu, který stojí přímo vedle. Naštvané vzkazy z Brna jsem jim tam nevyřídila, nepotkali jsme (opět) ani nohu a přivítaly nás pouze hromady povlávajících vlajek členských států.

Sluníčko zatím pořád svítilo, i když se v dálce blížil déšť, a my se procházeli Ixelles směrem k oblíbenému náměstí Flagey. Míjeli jsme další a další úzké cihlové domečky a vnímali arabské a africké vibrace, protože pokud něco tahle čtvrť je, tak dooost multi-kulti. Na náměstí, které je oblíbené zejména kvůli všem možným kavárnám a podnikům v okolí, jsme se nadšeně vrhli do víru nedělního trhu. Původně jsme chtěli ochutnat hranolky z proslaveného stánku Frit Flagey, ale po zhodnocení fronty jsme se rozhodli, že předchozí ochutnávka stačila a radši si vybereme něco z trhu. Ve stánečcích nabízeli vše možné od ovoce, oliv přes mořské plody, nakonec jsme si ale objednali palačinky na slano a na sladko.

 Kvůli letním rekonstrukcím (ty jsou asi prokletí všech měst) panoval na náměstí menší dopravní zmatek, což nám zkomplikovalo hledání potřebného autobusu. Na belgických cedulích už jaksi po francouzštině, vlámštině a němčině nezbývá místo pro anglické sdělení. Nakonec jsme přece jen chytili autobus, který nás odvezl na zastávku Royale, do samého srdce všech muzeí.

Tentokrát jsme navštívili muzeum Reného Magritta, našeho zamilovaného malíře, který z Bruselu pocházel. Otevíralo v jedenáct hodin a vstupné se poměrně zásadně lišilo – 8euro klasické, pro studenty pouze 2e. Za tuto cenu jste kromě zhlédnutí expozice taky solidně promrzli, klimatizaci tu mají asi rádi. Na výstavě se nesmí fotit, proto máme jen vlastní vzpomínky a úlovky z oblíbených nákupů v museum shopu – odvážně jsme si vybrali obrovskou reprodukci oblíbeného obrazu (přežila). Pokud jste před pár lety navštívili Magrittovu výstavu ve Vídni, možná vás jeho muzeum zklame, není tak komplexní a postrádá některé stěžejní kousky, ale určitě si přijdete na své. Nechybí ani spousta informací a dokumenty o jeho životě. Magritte je sympatickým především tím, že ačkoliv se řadí k surrealistům (a já ho mám nejspíš radši než Dalího), neuměl žít jako rozmarný bohém a vedl spokojený dlouhý život s manželkou Gorgette, s kterou rád prováděl žertovné kousky zaznamenané na fotografiích a videích.

Když jsme muzeum opustili, zjistili jsme, že opravdu pršelo a dost se ochladilo. Odradilo nás to od nočního pohledu na osvícené Atomium, který jsme si ještě chtěli dopřát. Zbytek večera jsme proto strávili pojídáním posledních teplých vaflí a nákupem zásob čokolády domů.

V pondělí ráno jsme se sbalili a vyjeli k nádraží. Nebo spíš se pokusili vyjet. Evidentně se něco na trase stalo nebo šlo o výluku, ale opět jsme se nedočkali angličtiny, takže jsme zůstali v nevědomosti. Naštěstí jsme přece jen stihli shuttle bus na letiště, opět ověřený Euro Coach Shuttle. Nic zvláštního nás už nepotkalo, snad jen varování pro další milovníky sladkého! 

Čokoládová pomazánka je prý tekutina. Každého včetně nás s ní vyhazovali, bohužel.

Nakonec nám dovolili jedno zavazadlo odbavit, takže jsme do něj pomazánky nastrkali a modlili se, aby smotaná rulička Magrittova plakátu odolala náporu podpalubí. Po hodině a půl už jsme přistávali v Bratislavě, kde na rozdíl od podmračeného deštivého Bruselu pálilo slunce jako ďábel (no jo, jih!) a rozloučili se s naším prodlouženým víkendem.