Jako Robinsoni na rajském ostrově


PŘESUN NA GILI MENO | OBJEVOVÁNÍ OSTROVA |

Náš omezený čas na ostrově Lombok se naplnil a nečekalo nás nic jiného než balení a další přesun. Tentokrát jsme se ale obzvlášť těšili, protože v našich hlavách už jsme se viděli v azurově modrých vodách kolem ostrovů Gili! Ze „svaté“ trojice jsme si vybrali Meno, který sliboval největší romantiku a klid. Pokud si o souostroví budete zjišťovat nějaké informace, nejspíš se dočtete, že Trawangan by měl být párty ostrovem s bohatým nočním životem a Gili Air jakousi kombinací divokého Trawanganu a tichého Mena.

I zde na Lomboku fungovalo osvědčené taxi Blue Bird, takže jsme se bez potíží dostali k přístavu Bangsal, odkud lodní spoje vyplouvají. Jenže trable nás stejně dostihly a my, po dvou týdnech fungování v indonéském prostředí, jsme stejně udělali zásadní chybu. Ačkoliv jsme měli dobře nastudované, že musíme na public boat a nesmíme se nechat nikým zviklat, podlehli jsme. Hned za vchodem na nás skočil místní s lístky na Gili Meno za 35 000IDR a gestikuloval směrem k čekárně plné bělochů. Přece všichni nejsou tak blbí a nejde o žádnou zlodějnu, napadlo nás okamžitě a s vírou v nějakou pěknou loď jsme se tedy připojili. Jak se ukázalo, hloupí jsme byli úplně všichni. Dávejte si proto opravdu pozor a nespoléhejte na ostatní, pouze na svou hlavu! Po chvilce nás nahnali na povoz tažený koňmi a s tvrzením, že je to k nástupním molům hrozně daleko, nás slabý kilometr popovezli. Během tohoto absolutně zmateného mumraje lidí a vydírání, že nás nepustí na loď, po nás ještě za svezení požadovali dalších 50 tisíc rupií. Tohle byl ten největší vyděračský kousek, jaký jsme za celou dovolenou zažili, a ještě to prohloubilo naši nechuť k Lomboku.
V přístavu Bangsal se nedívejte doleva ani doprava, vůbec nikoho neposlouchejte a rázně pokračujte až k samotnému přístavu, kde si sami koupíte lístky na loď.

Po téhle naprosto zběsilé a nechutné akci jsme stejně čekali další hodinu, než nám byla přistavena loď. I když, označení loď je pravděpodobně příliš honosné a byla bych blíž k pravdě, kdybych ji nazvala bárkou :D když jsme během předchozí hodiny sledovali ostatní pochybné lodičky, které naplnily zeleninou a zbožím tak, že na hladině povážlivě poklesly, a teprve potom se do nich hrnul dav lidí, modlili jsme se, aby nás nepotkal stejný osud. Ta naše vypadala o trošičku bezpečněji, ale ani tak to nebyla žádná hitparáda, pokud jste tedy slabší povahy, zvažte nějakou nóblovější dopravu a ne ryze místní způsob.
Náladu nám zvýšilo alespoň to, že se nám povedlo vyhnout druhému triku, kterým okrádali turisty. Nenechejte si za žádnou cenu pomáhat se zavazadlem! V tu vteřinu vám to ani nedojde, někdo ho bez dovolení čapne, poponese pár metrů, a už se hádáte o peníze, které mu ve stresu raději zaplatíte.

Do loďky se nasedalo (a později i vystupovalo) přímo skrz vodu, žádné molo tu neexistuje, takže jsme si vyzouvali boty a byli rádi za pořádné batohy, s kufry a drahými sandálky by člověk asi trochu remcal. Na kynedril bylo spolehnutí, takže po půl hodině houpavé plavby jsme v pořádku vysedli na Gili Meno. Ověsili jsme se našimi zavazadly a chvíli se zmateně rozhlíželi - vůbec jsme se totiž nenacházeli v přístavu. Až později jsme zjistili, že nejspíš tu a tam kvůli velkým vlnám zvolí jinou trasu a zakotví na opačné straně ostrova.

Plní nadšení jsme se vydali do nitra ostrůvku. Ten měl sice celkovou plochu chabých 1x2 kilometry, ale hledejte něco uvnitř lesa plného krav a pidi pěšinek bez lidí. Tady asi za celou dovolenou poprvé selhala GPS, protože souřadnice naprosto neodpovídaly, bohudík nás vyslali správným směrem místní zedníci a my celí uřícení konečně překročili práh našeho nového provizorního domova.
- cena během pobytu cca 800Kč za chatku za noc, což je snad nejdražší ubytování z dovolené za poměrně skromné prostředí, ale musíte si uvědomit, že na tak malém ostrově jsou velmi omezené možnosti
- veskrze přírodní, divočejší ubytování „chatového“ typu, ale krásně na ostrov zapadá
- bydlíte v totální zelené džungli
- pouze jedna chata a jedna vilka, takže velké soukromí
- možnost snídat v pěkných malých altáncích před ubytováním
- velmi prostě zařízené, sprcha je „neohraničená“, jen hadice s hlavicí v koupelně
- není na pláži, ale na tak malém ostrůvku není problém kamkoliv si dojít 

Je krátce po poledni, takže na sebe honem hodíme plavky a vyrážíme pátrat po něčem na zub. Celkově se zbytek dne zvrhne na střídavé intervaly pojídání, šourání se po pláži a plácání se u břehu. Ale co víc si vlastně na takovém bohem zapomenutém ostrůvku přát? :) odpoledne projdeme spíše sever ostrova, kde jsme (upřímně) chvílemi trochu v rozpacích - voda je poměrně ustoupená a odhaluje kamenité, korálovité dno. Moc si tady nezaplavete. Nakonec většinu času dřepíme v hloubce po pás a povídáme si. Ale koukání na západ slunce v sedacím pytli na pláži s kokosovým milkshakem v ruce to dostatečně odčinilo.
Na Gili Meno se k Tomově neutuchající radosti konečně pořádně využila čelovka. Chybí tu jakékoliv veřejné osvětlení a stezičky v lesích jsou potmě docela hororové. Takže buďte vybavení!

Druhého dne po snídani jsme se vydali na obhlídku skutečného přístavu, který jsme poprvé minuli, abychom byli připravení na odjezd. Hned poté jsme se vydali do jižní částí ostrova a ejhle! Kousek pod přístavem na nás vykoukla pláž, která jako by z oka vypadla všem nabušeným reklamním katalogům z cestovek. Takže tady se celou dobu schovávala! Házíme ručníky na zem a hned začínáme zběsilý photoshoot. Musím říct, že to byl docela komický zážitek, protože kolem sebe jsem napočítala minimálně tři další slečny, které svým chlapcům vytrvale pózovaly. Díky bohu jsme se s fotkami rychle spokojili a do oběda už se jenom váleli.
Na ostrově opět funguje cidemo (povoz tažený koněm) a můžete si taky půjčit kola. Některá sice mají speciální široké pneumatiky na písek, ale i tak si nemyslím, že by to bylo obzvlášť příjemné (ale nemám osobní zkušenost). Naprosto si vystačíte s vlastníma nohama, celé Gili Meno v klidu obejdete do hodiny a půl.

Kousek od přístavu jsme taky narazili na malou záchranou stanici želv, což bylo něco naprosto krásného. Drobounké želvičky, které plácaly nohama kolem sebe a milimetr za milimetrem se posouvaly, jsme vydrželi pozorovat několik dlouhých minut.

Na jídlo jsme vyrazili do Sasak Café, které moc doporučuju. Podle průvodce se u něj mělo krásně šnorchlovat, ale bohužel nám začalo pršet, takže jsme zbytek odpoledne museli strávit v naší chatičce. Do Sasak Café jsme se vrátili ještě k večeři - protože nám zůstala v paměti čerstvá obědová návštěva, pobavilo nás, že večerní menu bylo vyměněné za levnější variantu. Rozhodně nesmíte vynechat smažené kokosové kousíčky!

Třetí den ráno už nás čekala public boat na ostrov Gili Trawangan, odkud jsme se měli vydat zpátky na Bali. Na Gili Meno jsme tedy strávili jeden a půl dne a nejspíš to považuji za dostačující. Nevyšlo nám šnorchlování, které zde slibuje spatření mořských želv (ty jsme už viděli v Amedu, takže jsme se po nich nepídili), dál tu ale pravděpodobně jinou, odlišnou aktivitu nenajdete. Ostrov navíc není tak obrovský, abyste každý den objevovali nějakou novou skrytou úžasnou pláž. Návštěvu tedy určitě doporučuji jako chvilku příjemného oddechu a nasátí ostrovního koloritu, ale zbytečně bych ji neprotahovala.


Náš univerzální balící seznam


Balení. 

Ta nevyhnutelná činnost, která předchází každé větší i menší cestě. Někdo ho nenávidí, někdo si ho možná užívá. Já osobně moc ráda snáším věci do kupiček už několik dní před samotnou dovolenou, prodlužuji si tak ten krásný pocit těšení. Ale v okamžiku, kdy mají ony věci přijít do kufru nebo krosny, přichází zkrátka krize. Jsem jediná, koho z dětství traumatizují odjezdy na rodinnou dovolenou? :D jakmile se ale zavřely dveře od auta, zavazadlové noční můry se rozplynuly (a člověk si na ně nevzpomněl až do dalších prázdnin).

Samozřejmě je velký rozdíl, jestli vyrážíte na horskou expedici nebo se chcete válet na Maledivách, ale jakýsi univerzální seznam, nějakou vedoucí záchytnou linku, na kterou pokaždé pro jistotu mrknete, je dobré mít vždy po ruce (a ideálně ji po návratech doplnit o to, co jsme postrádali).

Předkládám vám proto seznam, který jsme si sepsali na Bali, ale v podstatě ho využili už několikrát za naši cestovatelskou kariéru.

DOKLADY A DŮLEŽITÉ
·         cestovní pas (+kopie)
·         kartička pojištěnce + cestovní pojištění
·         očkovací průkaz
·         peníze
·         platební karty
·         letenka, potvrzení o rezervaci hotelu atd
·         mezinárodní řidičský průkaz
·         cestovní průvodce + itinerář + mapa

OBLEČENÍ
·         trička na ramínka
·         trička s krátkým rukávem
·         trička s dlouhým rukávem
·         letní šaty
·         mikina/lehká bunda
·         kraťasy
·         volné kalhoty
·         plavky + přehoz pareo
·         spodní prádlo, pyžamo
·         ponožky
·         žabky + tenisky + sandály
·         šátek, klobouk

DROGERIE
·         kartáček + pasta
·         opalovací krém + něco po opalování (au)
·         deodorant
·         sprchový gel (mýdlo)
·         šampon na vlasy
·         manikůra + pinzeta + sponky/gumičky do vlasů
·         věci na holení
·         hřebínek
·         zrcátko
·         krém na obličej
·         krém na ruce + tělo
·         balzám na rty se SPF
·         odličovač očí a obličeje (ideálně odličovací ubrousky)
·         klasické vlhčené ubrousky
·         dámské hygienické potřeby
·         kapesníky
·         osvěžující termální voda ve spreji
·         ručník
·         basic kosmetika: řasenka, korektor, tužka na oči...

ELEKTRONIKA
·         foťák, mobil, gopro…
·         náhradní paměťová karta
·         baterky/akumulátor
·         nabíječka na baterky
·         nabíječka na mobil
·         sluchátka
·         powerbank
·         čelovka

OSTATNÍ
·         špunty do uší
·         sluneční brýle + pevné pouzdro
·         menší batoh na nošení na výlety
·         obal na doklady na tělo
·         propiska, cestovní deník
·         nožík
·         skládací příbor
·         něco na čtení
·         igelitové tašky, sáčky
·         deštník/pláštěnka
·         vteřinové lepidlo (zachrání vše!)
·         volitelně šnorchlovací vybavení (minimálně pokud máte plavecké brýle, ať nemusíte neustále půjčovat)

Vpravo v bok - Lombok!


PŘÍSTAV PADANG BAI | PŘESUN NA LOMBOK | SASACKÁ VESNICE | PLÁŽE NA JIHU LOMBOKU 

V Amedu jsme strávili ještě jeden den, kdy jsme se naprosto odevzdaně váleli na pláži, ale pak už nás čekalo další balení a cestování. Tentokrát dokonce na úplně jiný ostrov! Někde daleko před námi byl Lombok a zpětně vím, že tento den/noc byla asi jediná velká chyba v našem itineráři, který bych dneska naplánovala úplně jinak, ale tak už to holt na cestách bývá – nikdy nic není dokonalé. Tento způsob přesunu ale rozhodně napadne i jiné budoucí výletníky, takže můžu jen doufat, že se z našeho cestopisu poučí.

Do samotného Padang Bai, které je přístavním městem, jsme se dostali klasicky minibusem od Peramy zhruba ve dvě hodiny odpoledne. Nepřišli jsme na žádný vhodný způsob, jak se elegantně zbavit zavazadel, úschovny tu prostě nemají, a tak to na nějaké dlouhé a složité výlety nevypadalo. Naobědvali jsme se v Ozone Café, které na tripadvisoru hromadně chválili, a potom se vydali na pláž. Ta hlavní, přímo ve městě, byla v obležení místních obyvatel a rybářských lodí, takže jsme pokračovali dál a vyšlápli si kopec k Blue Lagoon. Když si člověk odmyslel všudypřítomné odpadky, šlo o moc pěknou klidnou pláž s bílým pískem. A tak jsme zbytek odpoledne strávili ve společnosti knížek, šumění moře a taky roztomilého pouličního pejska, který se k nám připojil.
Jenže kolem šesté začala padat tma. Co teď? Vrátili jsme se zpátky do Ozone Café a začaly se ukazovat první trhliny v našem plánu. Po večeři jsme pokračovali dalšími nápoji a drobnostmi, abychom vydrželi co nejpozději do noci, takže už v tuto chvíli to náš rozpočet zatížilo pomalu víc, než kdybychom se na vše vykašlali a holt si zařídili přespání. Navíc podnik zavíral už v deset hodin! Hodlali jsme se proto přesunout dál, ale noční život v Padang Bai prakticky neexistoval. Podařilo se nám najít cosi jako místní diskotéku, ale k našemu překvapení i odtud nás zaměstnanci už o půlnoci vytláčeli očima. Aby toho nebylo málo, nad naším plánem s nočním přejezdem lodí všichni Bálijci lomí rukama a odrazují nás od něj. Prý to není bezpečné, měli bychom na Lombok dorazit za světla. Nemáme z naší situace moc příjemné pocity.

Přesunuli jsme se přímo do přístavu a koupili lístky na loď (40 000IDR). Nikdo nás nenaviguje, nevíme, jestli už nastupovat, jsme zmatení. A na dohled samozřejmě prakticky žádný turista. Kolem půl jedné se odvážně vydáme k jedné z obřích kotvících lodí. Nevím, jestli se do ní oficiálně mělo nastupovat jinudy, každopádně jsme se dovnitř dostali vjezdem do spodní nákladní paluby a pěknou chvíli se proplétali skrz zaparkované dodávky a motorky, nalepené na milimetr k sobě. Nějakým zázrakem se nám podařilo objevit schody na horní palubu a konečně se ocitli mezi běžnými cestujícími.

Všechno už bylo zaplněné, uvnitř krytých kajut byly sedačky a jakési provizorní palandy, kde se k sobě tísnily desítky místních. Povedlo se nám najít jednu poslední volnou železnou lavičku na otevřené palubě. Zhruba v 1 ráno se loď odlepila od břehu. U takového kolosu jsem očekávala poměrně stabilní poklidný pohyb, ale opak byl pravdou – kynedril je prostě můj kámoš. Od vody se k nám krade chladno, celou cestu pofukuje, ale podaří se mi trochu dřímat. Nablízku je nám jediný běloch, kterého jsme na lodi viděli – nějaký australský surfař.

Mimochodem, návštěva tureckého záchodu v kolíbající se lodi je top zážitek!

Po necelých čtyřech hodinách loď mohutně troubí a my zahlédneme lombocký přístav Lembar. Aleluja! Naše strastiplné putování ale ještě není u konce, pořád je tma a šíleně brzo. Venku před přístavem je liduprázdno, takže bereme zavděk taxíkem, který nás příblíží k našemu ubytování. Píšu příblíží, protože jakmile řidič dojede do hlavního města Mataram, dál se mu nechce. Chvíli se dohadujeme, chce zvyšovat cenu, ale nakonec se necháme vysadit a na ubytování si necelé dva kilometry dojdeme po svých.

Je sedm hodin ráno, cesta už nám připadá nekonečná a umíráme únavou. I tak si ale všímáme naprosto evidentních rozdílů. Do kroku nám vyzpěvuje muezín, míjí nás drožky tažené malými koníky, takzvané cidemo. Alespoň máme možnost pozorovat probouzející se všední život na ostrově Lombok.

V ubytování už jsou naštěstí vzhůru, takže nás vpustí dovnitř a my se setkáváme s majitelem,  svérázným australským dědečkem, který si nabrnkl místní mladou Balijku, a příštích několik hodin si povídáme. Po snídani už jsme prakticky upadali do kómatu – check in byl až ve 12. Zahalený muslimský pár, který bydlel v našem pokoji před námi, se ne a ne odstěhovat, odpočítáváme každou minutu. Se zpoždním se o půl jedné konečně dostáváme do našeho nového domova. Vykoupeme se v bazénu a chceme si chvíli odpočinout, ale z krátkého šlofíka se budíme až pozdě večer. Je nám jasné, že jsme udělali zásadní chybu. Ale nač plakat nad rozlitým mlékem! Zítra je taky den.

VILLA YUKIE SENGGIGI
- cena během pobytu cca 600Kč za pokoj za noc
- snídaně v ceně
- pěkný, prostorný pokoj v proskleném bungalovu s velkou koupelnou
- možnost koupání v bazénu (i když moc udržovaný nebyl)
- rodinná atmosféra
- dala se objednat jídla i mimo snídaně, ale za tu cenu za to až tak nestály
- lokalita „mimo civilizaci“, ubytování napříč názvu není ve městě Senggigi (a spíše blíž Mataramu)
Druhého dne po snídani zjistíme, že místní skútry jsou už všechny rozpůjčované. Australan nám sice nabídne klasickou motorku, ale naštěstí nám ještě zůstalo natolik soudnosti, že jsme s díky odmítli. Čekalo nás tedy první samostatné zajištění skútru v klasické půjčovně. Odchytneme taxík do Senggigi, který nás vyklopí přímo u jedné z nich. Majitel to na nás chvíli zkouší, ale po takové době na cestách nejsme žádná ořezávátka a moc dobře víme, v jaké cenové hladině pronájmy pohybují. Nakonec usmlouváme den za 65 tisíc rupií. Tentokrát jsme dostali novou verzi Hondy Vario, která se na rozdíl od staroušků z posledních dní trochu jinak ovládala. Majitel půjčovny si nás nedůvěřivě prohlížel a párkrát se zeptal, jestli jsme už na skútru opravdu někdy jeli :D čekáme nějaké oficiality, v papírech čteme všechny možné zkazky o kopírování kreditní karty a podobně, ale nakonec mu strčíme jen Tomovu na papír okopírovanou občanku. Můžeme jet!

Nová motorka je jakási citlivější a ukolíbanější, ale aspoň nás nedrásá neustálým vrčením. Cestou k jihu ostrova se musíme prodrat hlavním městem Mataram a zvládnout poměrně velký provoz. V jednu chvíli jsme zastavili u krajnice, abychom se podívali do mapy a ejhle! Hned se u nás zjevil policista. Naštěstí nám chce jen rozradostněně poradit, kudy jet dál. Jakmile se vymaníme ze zácpy, která vede do přístavu Lembar, svištíme o sto šest.

Míjíme další a další mešity, jedna se blýská, z druhé odpadávají cihly, a takhle stále dokola. Do toho všeho krákorání muezína. Poprvé v životě trháme rychlostní rekordy, protože naše trasa vede přes cosi jako dálnici k nově stavěnému letišti a asfalt je opravdu na jedničku z hvězdičkou. Zato okolí... vše vyschlé, krajina placatá, podél cest chatrče a zamračení lidé, kteří na nás pokřikují. Co vám budeme povídat, s Lombokem jsme si prostě od první chvíle nepadli do noty. Jedna věc je ale parádní – míjíme na skútru obří stáda krav a nakonec i opravdové vodní buvoly! 

My se ale chceme podívat na Sasaky, což jsou původní obyvatelé Lomboku. V hledáčku máme vesnici Sade, kterou nakonec míjíme, dav turistů nás trochu odrazuje a později se dočítáme, že je opravdu už poměrně „byznysově“ zaměřená. Vesnička, v které nakonec zastavujeme, se jmenuje Ende a vůbec nic o ní nevíme. Rozhodující je pro nás fakt, že nikde nevidíme žádného bělocha.

Hned u vchodu nám místní oznámí, že si vesnici nemůžeme prohlédnout bez placeného průvodce, ale toho nakonec vůbec nelitujeme, protože bez mladého klučiny, kterého nám přidělili, bychom si z návštěvy prakticky nic neodnesli. Celou dobu jsme si totiž povídali o místních zvycích, o historii i o tom, jak vlastně doopravdy žijí Sasakové teď, v dnešní době.

Sasacké chatrče mají střechy z rákosu, který se každé dva roky musí měnit, a podlahu vyrobenou z hlíny a kravích lejn. Jelikož ale taková podlaha hodně praská (a hlavně je prý posvátná), jednou z nejčastějších ženských aktivit je právě vyspravování země. Dům je rozdělen na dvě „místnosti“, i když z hlediska našeho chápání jde o místnost jednu. K vnitřnímu prostoru totiž připadá venkovní zastřešená terasa, která je pokojem pro muže. Interiér chatrče nemá okna, takže všechno v něm působí dost temně. Jedním z důvodů je prý to, aby rodině nikdo neukradl dcery. Muž spí spolu s manželkou uvnitř pouze pokud mají líbánky a později kvůli zplození potomka – zase ale tak hloupí nejsou, takže rodinky plodí jedno miminko za druhým, aby chudák chlapík nemusel vegetovat na verandě. Obvyklý počet je prý tak 4 až 7 na rodinu. Náš průvodce se skoro urazil, když jsem se zajímala o to, jak děti přicházejí na svět – přece v nemocnici ve městě, zase tak zaostalí nejsou! Kdyby tak věděl, že přetechnizovaný západní svět už se snaží zase vracet do minulosti.

Jednou z nejzajímavějších budov ve vesnici je vždy sýpka, kterou rozeznáte podle zvláštního zaobleného tvaru – má připomínat ostrov Lombok. S rýží smí manipulovat pouze ženy, protože je pak více posvěcená. Ženy také tráví mnoho času tkaním sarongů. Dívky si dokonce vybírají chlapce tak, že upletou sarong a svému vyvolenému ho darují.

Dozvěděli jsme se i takové legrace, že na záchod se chodí do pole, protože tak zadarmo hnojí :D krávy prý využívají opravdu primárně na mléko, lejna a zemědělskou práci. Když jsme se zeptali na nějaké konzumování hovězího, tak prý maximálně při veliké slávě.

Rozhodně nezajímavější byla debata o aktuálním stavu věcí. Většina místních mladých lidí prý stále touží žít tradičním způsobem. Pokud by si chtěli postavit moderní obydlí, jsou vykázáni za hranice vesnice. Do města se nikdo nehrne – pokud by se odstěhovali, najednou by se ocitli v reálném světě s nutností hledat si složitě práci. A tady přece vyžijí z darů od turistů.

Po nacvakání desítek fotek a malého peněžního příspěvku jsme se vydali dál na jižní pláže. Zde musíme vzít zpátky veškeré výtky na Lombok, jehož atmosféra nám oproti milému hinduistickému Bali nesedla. Protože ty pláže, ach! Předčily všechny, které jsme doposud viděli. Hned jako první jsme okusili Tanjung Aan a kochali se tyrkysovou vodou a skalisky okolo. Voda byla sice poměrně mělká, ale na koupání parádní. Škoda jen otravných prodavačů náramků a sarongů, ale tomu se v Asii moc nevyhnete.

Asi po hodince jsme nakopli skútr a projeli surfařským střediskem Kuta, kde jsme se naobědvali. Zabydleli jsme se ale na další doporučené pláži (nebo spíš zátoce) Mawun. Trochu sice fouká, takže se dělají vlny a ve vodě plavou mořské řasy, ale i tak se tu krásně relaxuje.
Jsme z pláží tak unešení, že ani nevnímáme, jak černá mračna se nad námi stahují. Vydáme se hledat ještě poslední vytipované místo, do třetice všeho dobrého, ale nemísto toho dojedeme pouze k zamlženému pobřeží, kde místní ženou stáda vodních buvolů. Začíná liják. Schováme se pod rozpadlý honácký přístřešek a málem nám vypadnou oči z důlků, když několik buvolů projde pod stříškou na dosah ruky. Zatím se ale smějeme, vždyť místní tropické přeháňky trvají maximálně čtvrt hodinky, no ne?

Po třiceti minutách jsme v zimě a pod protékající střechou začali být lehce nevrlí. Nedalo se nic dělat, podmínky se zhoršovaly, blížila se totiž tma. Vyjeli jsme na únavnou cestu domů skrz bodající déšť, promrzlí v mokrých plavkách s nánosy písku. Jak už to tak ale bývá, na tyhle nejhorší chvíle dnes vzpomínáme se širokým úsměvem.
Na večeři jsme prasácky zastavili v Pizza Hut a snad poprvé vzali zavděk venkovní terasou, protože uvnitř klimatizované restaurace by se z nás stal lusknutím prstu rampouch. V osm večer jsme pak vrátili skútr, nakoupili v supermarketu a na zadním sedadle taxíku snili s drkotajícími zuby o teplé sprše v našem pokoji.

Nejkrásnější krajinou Bali


| PŘEJEZD DO AMEDU | VÝCHODNÍ PLÁŽE A ŠNORCHLOVÁNÍ | TIRTA GANGGA | PASIR PUTIH | 

Ráno, odpočatí po výtečné masáži, jsme si přivstali k snídani a trošce balení na poslední chvíli. Chystali jsme se totiž opět přesunout, a to na nejvýchodnější cíp ostrova Bali do Amedu. Jakýmsi záhadným způsobem jsme evidentně postupovali zcela proti zvyklostem ostatních turistů, protože tímto směrem z Loviny neexistovalo žádné pravidelné spojení. Diskutéři na fórech se hrozili nad špatnými cestami i nad šílenou délkou této trasy, čímž jsme se nechali trochu znejistět. Oslovili jsme několik soukromých řidičů přes internet už před cestou, ale nakonec vyšla nejlépe opět společnost Perama, s tím rozdílem, že jsme si namísto lístku na klasický bus museli zařídit auto s řidičem pouze pro sebe (600 000Rp za oba). Docela nás pobavilo, když zpoza volantu vykoukl stejný chlapík, který nás před pár dny naháněl a vnucoval odvoz z „odsunuté“ kanceláře Peramy do centra Loviny. Holt kapacity zaměstnanců asi nebyly nekonečné.

Vozidlem pro dnešní den byl tedy mini shuttle s kapacitou šest lidí, takže při větší obsazenosti by se cesta určitě víc vyplatila (jelikož jsme ale neměli jinou možnost, nemohli jsme si vybírat). Řidič nám při výjezdu z Loviny ochotně zastavil v místním Carrefouru. Podle našeho mínění neměl s klasickou obchodní sítí Carrefour společného zhola nic kromě zavedeného jména v asijském vydání, ale byl dobře zásobený a u vchodu skrýval nevídané bohatství – několik budek s různými druhy bankomatů! Tuším, že řidičovi málem vypadly oči z důlku, když nás viděl deset minut pobíhat z jedné skleněné ohrádky do druhé. První chtěla nečekaný poplatek za výběr, druhá nás překvapila nezvykle nízkou hodnotou maximálního výdeje, třetímu zase došly bankovky :D tato epizoda jasně ukázala, jak se na Bali vyplatí promyslet výběr peněz ve vhodné lokalitě.

Všichni internetoví znalci popisovali cestu dlouhou 3-4 hodiny, proto jsme naplánovali odjezd na devátou ranní. O to větší bylo naše překvapení, když nás řidič vyklopil v Amedu už v 11 hodin. Paní domácí nás mile uvítala a my během čekání na check in, který začínal v poledne, posvačili.
- cena během pobytu cca 600Kč za pokoj za noc
- v ceně snídaně, ale bez nějakého zajímavého výběru
- pěkný, čistý a dostatečně veliký pokoj, krásná postel s nebesy (alias moskytiérou)
- velmi zajímavě řešená koupelna se sprchou pod otevřeným nebem a listy banánovníků, pro nás skvělý zážitek, pro někoho možná nevýhoda (třeba žaludeční potíže si u této „venkovní“ toalety asi neumím představit)
- ubytování bylo přímo u silnice, takže dovnitř pronikal hluk z dopravy a troubení klaksonů
- pokoj byl součástí nízkého bungalovu s teráskou a celá přední strana byla prosklená francouzskými dveřmi, takže pokud jste se nechtěli extrovertně vystavovat, museli jste mít neustále zatažené závěsy (nashle, sluníčko!) 

Jakmile jsme se uhnízdili, proběhlo bleskové přestrojení do plavek. Konečně zase do moře! Jsme na Bali a málem jsme se ještě ani nekoupali. Po krátké cestě po silnici a mezi domky jsme se dostali na typickou černou pláž na východu ostrova, kterou tvořil vulkanický písek. Chvíli jsme se proplétali mezi katamarány, pobřeží se zdálo spíš „funkční“ než relaxační, ale po chvilce chůze po ostrém kamení, které prý Tomovi líbezně masírovalo chodidla a mě nutilo s jekáním poskakovat sem a tam, jsme zakotvili na Amed beach, kousek před zátokou Jemeluk, která je proslulá svými příležitostmi ke šnorchlování. Pláž už se naštěstí přehoupla do písku, i když ve vodě se na začátku stále šlapalo po kamenech - určitě by se sem hodily boty do vody. Zaradovali jsme se ale, když se ukázalo, že na rozdíl od Seminyaku se neplatilo za lehátko! Vybrali jsme si jedno v polostínu kousíček od vody, které patřilo Amed Café, a zbytek dne jsme si tu a tam objednali za pár korun džus (jídlo ale nic moc). Pohodlné relaxování tím bylo obstaráno. A co víc – na to, že byla neděle, tak se s námi válel u vody možná jeden nebo dva páry.

U našeho ubytování se daly vypůjčit brýle, šnorchl a ploutve za 30 000Rp (předpokládám, že bez problému i na dalších místech v Amedu), ale my vytasili vlastní šnorchlovací vybavení a během pár vteřin už pozorovali hejna ryb, modré hvězdice a tu a tam i želvy. Mořské dno tu nebylo nějak speciálně výjimečné, ale pro průměrného šnorchlaře, který se u toho s radostí plácá v oceánu, to naprosto dostačovalo.

Cestou zpátky na ubytování jsme se zastavili ve Warung Enak, kterému jsme byli věrní po celý zbytek pobytu na východním pobřeží a dodnes na něj vzpomínáme. Parádní smoothies, obří porce za dobré ceny, moc chutné ryby, co víc si přát? Snad jen čokoládový dortík jako dezert mě zklamal, holt na Bali chuť na sladkého západního typu jen tak neukojíte.

Druhého rána po snídani jsme vyfasovali skůtr v typickém balijském modelu Honda Vario a polemizovali o cíli naší dnešní výpravy. Původně jsme chtěli vyrazit na chrám Pura Besakih, což měl být opravdu krásný chrámový komplex, ale po přečtení zděšených recenzí na tripadvisoru jsme si nechali zajít chuť. Téměř všichni psali, že jde o místo, kde domorodci opravdu nehorázným způsobem okrádají turisty, vnucují jim falešné „povinné“ průvodce a podobně. Nemám tušení, jak moc hrozné to tam ve skutečnosti je, takže posouzení nechám na vás, ale za naši dosavadní dovolenou už jsme asijské podlézavosti a vnucování viděli dost a věděli jsme, že se toho nechceme účastnit.

Místo toho jsme šlápli na plyn směrem k vodnímu paláci Tirta Gangga. Opět jsme se přesvědčili o tom, že dny na skútru jsou ty nejbáječnější. Projížďky po krajině východního Bali ještě teď považujeme za jeden z vrcholů této dovolené a kdybychom se na ostrov ještě někdy dostali, určitě v těchto končinách strávíme více času. Úžasně zelená rýžová pole, zátočiny v začínajících horách, které vám otvírají nové a nové výhledy do údolí... k tomu všemu přidejte naprosto nevídanou věc, krásně udržované silnice! Myslím, že jsme dokonce trhli rychlostní rekord a vyhrabali se z naší obligátní srabácké třicítky, ale kdo ví – na skútru totiž nefungoval tachometr :D

Taky jsme tu ale viděli naši první bouračku, což se na Bali zdá skoro nemožné, protože místní se v tom dopravním chaosu dokážou zázračně dobře orientovat. Tady je ale zradily serpentiny v kopci – balijci s oblibou jezdí v úplném středu silnice, jenže bez jakékoliv viditelnosti do potřebné vzdálenosti se jim to vymstilo. Náklaďák proto úplně sejmul předek osobního auta. V dalších minutách jsem se na tomto úseku cesty cítila trochu nepříjemně, ale brzy to opadlo.

Projížděli jsme poměrně pěknými městečky a míjeli malé mávající děti ve stejnokrojích. Místní tu vůbec byli nějak vyjevení z turistů. V obavě ze zajížďky (jak už víte z předchozích zápisků, nebylo by to poprvé) jsme tu a tam potřebovali zastavit a podívat se do navigace, k čemuž jsme potřebovali vhodné místo na kraji silnice. Tím vyvoleným prostorem se většinou stal vjezd do nějakého balijského domu. Během deseti vteřin se ale na zápraží srotila celá rodina včetně pěti sousedů a všech místních psů, kteří na nás zírali a hledání v mapě docela znesnadňovali :D celkově jsme si tu ale hrozně užili takové všední normální Bali, bez shonu a „naleštěné bídy“ pro turisty.

Ještě před první zastávkou jsme načerpali dva litry benzinu – tentokrát z petky namísto lahve absolut vodky. Taky jsme se poprvé setkali s policií. Měla jsem z ní docela strach, ostatně jako vždy, když si dopředu zjišťujete informace o dané zemi a zapamatujete si hlavně varování. Honem jsem vzpomínala na to, kde máme „fiktivní“ peněženku pro policisty, abychom je uchlácholili malou pokutou a oni nezahlédli skutečné peníze, které si s sebou vezeme. Nic z toho se ale nekonalo. Pán viděl, že máme helmy, nijak rychle jsme nejeli, a spokojeně pohlédl na první stranu mezinárodního řidičáků. Ani se jím neobtěžoval listovat. Namísto toho jím zběsile mával na vedlejší odstavený bělošský pár, který řidičák evidentně nevlastnil a dostával to pěkně sežrat. Během minuty jsme byli znovu na cestě.

Do Tirta Gangga jsme dorazili docela brzy, ještě tam nebylo moc turistů. Zaplatili jsme vstupné 20 000Rp, ani nebylo potřeba vytahovat sarong a zahalit se. Tohle místo má moc fajn relaxační atmosféru, na pěkně dlouhou dobu jsme se tu zabavili poskakováním z kamene na kámen, zatímco kolem nás dole v bazéncích rejdili oranžoví koi kapříci, a studovali jsme nejroztodivnější sochy všude okolo. Poblíž se ukrývaly taky rýžové terasy, ale do těch jsme jen zlehka nakoukli – lákala nás vysněná pláž Pasir Putih.

Cestou k ní jsme projížděli městem Candidasa, v kterém bylo ještě o něco víc cítit, že se v této oblasti zdržuje hodně starších párů, které opustily svoje původní živobytí a odjely sem na důchod. Po krátkém hledání jsme ale zakotvili v čemsi, co se tvářilo jako BBQ reggae podnik (dokonce v něm visela i česká vlajka) a nelitovali jsme. Upovídaný číšník nám naservíroval kuřecí s ananasovou salsou a Tomovi pořádnou porci vynikajících krevet.

S plnými pupky nebyl úplně dobrý nápad pádit do moře, ale nedokázali jsme vydržet. Zaparkovali jsme skútr u pasoucích se krav, s povzdechem vytáhli 10 tisíc rupií (přirážka pro bílé) a honem honem slezli kamenitý kopeček, který zátoku ukrýval. Krásný bílý písek, žádné kamení, vln i lidí tak akorát. Obsadili jsme „lehátko za pití“ a vrhli se do vody. Na Pasir Putih jsem si z celého Bali zaplavala snad nejlíp a vydrželi jsme tu na naše poměry dost dlouho, takže určitě doporučuji. Minimálně pro ty fantastické fotky!

Cesta zpátky do Amedu nám zabrala hodinu v kuse, za což nám naše pozadí nepoděkovala, zato žaludky byly ve Warung Enak nadmíru spokojené. A odtud to byl už jen kousek do naší džunglové sprchy a postele s nebesy!