BALI TREKKING TOUR

- zvolili jsme klasický balíček s výstupem na východ slunce

- cena za jednu osobu byla 60USD - platili jsme 30 dolarů dopředu (pay palem!) a 30 dolarů na místě

- absolutně žádné problémy, vše šlo jako po másle a můžeme doporučit

- doba vyzvednutí se liší podle lokality, v jaké jste ubytovaní

- řidič na nás čekal přesně na čas, auto pohodlné a klimatizované, jeli jsme sami

- anglicky mluvící průvodce nás skvěle vybavil, oproti ostatním lidem s klacky jsme měli trekkingové hole a pro každého čelovky

- poskytují dostatek lahví vody, dostatečná snídaně na vrcholku, tyčinky a ovoce

- součástí je malý výlet na kávovou plantáž

- odkaz na internetové stránky zde, tripadvisor s recenzemi zde 

Přesně ve 2:30 jsme vystrčili nos do tmy před ubytováním a řidič s autem na nás opravdu čekal. Na to, kolik ukazovaly ručičky hodin, byl mluvný až až, stejně tak nás překvapil neutuchající provoz na silnicích. Trvalo to zhruba hodinu, než nás vysadil na odlehlém parkovišti ponořeném do temnoty. Když jsme se vysoukali ven a oči si přivykly na tmu, začali jsme rozeznávat další ospalé výletníky. Zde jsme se setkali s naším průvodcem, který nám dalších pár hodin dělal příjemnou společnost. Hnedle nás vybavil čelovkami, trekkingovými holemi, vnutil nám stopadesátpět lahví chlazené vody a mohlo se vyrazit! Startovací bod se nacházel zhruba ve výšce 1000m n.m., vrchol Mount Batur čítal 1717m n. m. Samozřejmě, pro zkušené horaly je to směšná třešnička na dortu, my ale nikdy žádný opravdový hike nepodnikli a byli jsme zvědaví, co nám den přinese. Můžu rovnou prozradit, že kdyby nebyla tma a já vrcholek viděla tak zřetelně jako při návratu k autu, asi by se mi šlo míň zvesela :D 

Hlavní je dobře se obléct, na vrcholku je při východu slunce kolem deseti stupňů, takže to nepodceňte! Klíčem je vrstvení, při cestě zpátky už se začnete pomalu péct. Dlouhé kalhoty, bunda a pořádné boty jsou základ.

Slušelo by se říct něco o samotné sopce. Mount Batur není nejvyšší, toto prvenství si připsal Gunung Agung se svými 3142 m. Pro většinu běžných lidí je ale Batur rozhodně schůdnější varianta, náš průvodce tvrdil, že na Agung leze pomalu po čtyřech. Batur je samozřejmě vrcholek posvátný a možná překvapivě i aktivní, přestože naposledy soptila spolu s Agung v roce 1963. Z vrcholku lze dohlédnout na mnohá lávová pole, které dodnes nepokryla vegetace. V blízkosti sopky se také nachází krásné stejnojmenné jezero. 

Pokud nemáte jistotu, že ji dostanete od průvodce, vezměte si čelovku! V náročnějších částech terénu stoprocentně oceníte volné ruce, obyčejná baterka není ideální.

Naše výprava začínala o půl čtvrté poměrně zlehka, do kopce lesní stezkou  se spoustou kořenů, která se postupně zhoršovala. Tu a tam jsme šli sami, občas jsme potkali další skupinky, někdy jsme šli dokonce v lidském štrůdlu. Rozhodně si nepředstavujte, že budete dobrodružně opuštění v noční balijské divočině. Ovšem ta hvězdná obloha nad hlavou, to bylo něco! Zatímco jsem si v duchu libovala, jak jsme oba dva v kondici, průvodce po nás loupl okem a kriticky zhodnotil, že jsme dostatečně fit na vyšší tempo a na „horší trasu, zato s lepším cílem“.  No, naše pocity po tomto sdělení byly smíšené :D časem se lesní stezka proměnila na opravdu strmou skálu, která se musela zlézat - v podstatě šlo o jeden veliký balvan za druhým, na který se člověk tak trochu sápal. Průvodce se ale neustále ujišťoval, zda jsme v pořádku, občas mi podával ruku a pomohl mi. Člověk musí být obzvlášť opatrný na to, aby mu nesklouzla noha, a to jak na povrchu kamenů, tak na dost ujíždějícím písku (ahoj odřené koleno). Nejčastěji opakovaná věta bylo spojení „hati hati“, což znamená balijsky něco jako pozor, opatrně (mezi námi, toho si pořádně všímejte na silnicích). Také čím výš se dostáváte, tím větší zima se projevuje, což pro unavené a zpocené tělo není to pravé ořechové. Jak bych výstup zhodnotila? Pokud máte sedavé zaměstnaní, z kterého se vrátíte domů na gauč u televize, asi bych to úplně nedoporučovala. Ale pokud jste alespoň normálně aktivní jedinci, určitě se toho nebojte. My jsme dorazili na vrcholek jako jedni z prvních zhruba po hodině a půl. Ale pokud se necítíte, nemusíte spěchat - průvodce nás celou cestu rozesmával vtipy o jeho „oblíbených“ Indech, kteří jsou prý proslulí tím, že jim cesta na špičku trvá prakticky půl dne. Mimochodem, během výstupu nás předběhla spousta malých, sotva desetiletých špuntů, kteří šplhají na sopku dennodenně, aby zde v těchto krutých ranních hodinách prodávali občerstvení a něco pro rodinu vydělali.

Mohlo být asi půl šesté, když nás průvodce zanechal na lavičce, kde jsme drkotali zuby, a odskočil nám pro čaje, horkou čokoládu a snídani. Jeho batoh byl evidentně stejně bezedný jako Hermionina kabelka. Překvapil nás ovocem, sušenkami, toasty s banány a hlavně vrcholovou specialitkou - vajíčky uvařenými přímo v horkém proudu sopečné páry! Později nám i ukázal otvory ve skále, ze kterých se hrnula vroucí oblaka, která nám orosila dlaně. Další zhruba hodinku jsme do sebe futrovali jídlo, snažili se nezmrznout a během toho se ještě stíhali modlit, aby se vyjasnilo. Zatímco během pochodu jsme viděli skrz hvězdnou oblohu Pánubohu až do ložnice, teď byla viditelnost utnutá asi na dvou metrech. Celý dav na sopce úpěnlivě doufal, okolní ticho rušilo neustálé nadějné ,,ááááá…..noo!“ kdykoliv se zdálo, že se mrak protrhne, a ono nic.

,,Once in a lifetime experience, they said,“ prohlásil zkroušeně mladík kousek pod námi a my museli vyprsknout smíchy spolu s ostatními. No, co se dá dělat. Po pozdějším průzkumu se ukázalo, že zatažená rána jsou velmi častá! Takže nebuďte východem slunce posedlí a raději počítejte i s touto variantou. Přírodě holt neporučíš. Můžu vám prozradit, že východ slunce jsme si později (tentokrát úspěšně) užili na havajské sopce, o tom ale prozatím psst.

Namísto východu jsme se tedy kochali zamlženou, tajemnou, lovecraftovskou atmosféru kráteru, kolem které jsme se přesunuli na další, nižší vrcholek. Byl to pořádný sešup obřími nánosy kluzkého lávového prachu a písku, nejeden člověk se zapotácel nebo sklouzl. Na této zastávce nám dělali společnost nečekaní hosté, tedy vlastně spíš místní - makakové! Docela nás zaskočilo, že v takové výšce a chladu vidíme opět opice. Na rozdíl od ubudského Monkey forest působily trochu divočeji, nevtíravěji, přirozeněji. Průvodce nás zásobil kousky mandarinek a vzniklo velké množství povedených fotek a záběrů.

Během opičích skopičinek se mraky protrhaly a nám se odhalil pohled na protější Gunung Agung a obrovské jezero Batur. Mohlo být kolem osmi hodin ráno a slunce už se vznášelo nad obzorem, přesto to byl úžasný pohled.

Sestup dolů byl v podstatě náročnější než výšlap. Kolena dostávala zabrat, pokoušeli jsme se neustále brzdit a ani stoupající teplota tomu nepřidávala. Statečně nás ale doprovázel náš nový kámoš, jeden z mnoha potulných psů, které kolem sopky kroužily. Což může být poměrně zásadní informace pro někoho, kdo se psů bojí (na Bali se jim nevyhnete). Zabralo nám to opět téměř dvě hodiny, než jsme se probojovali zpátky k autu.

Jakmile jsme se usadili na zadní sedadla, začaly se nám klížit oči. Ještě nás ale čekala návštěva kávové plantáže. Samozřejmě šlo o takovou tu domluvenou záležitost, kde doufají ve vaši nákupní horečku, ale dozvěděli jsme se i množství zajímavých informací. Nikdy dřív jsem rozhodně kávové a kakaové stromy neviděla, natož exotické koření v jiné podobě než vakuovaném pytlíčku ze supermarketu. Prohlédli jsme si i proces tradičního zpracování kávových zrn. Nakonec nesmělo chybět ochutnávání všech možných existujících nápojů, přes různé kokosové a vanilkové kávy až po ibiškové a citronové čaje. Tom se odvážně vrhl i do popíjení Kopi Luwak - jedna cibetka se během degustace povalovala v kleci zrovna vedle nás. Nakonec jsme přece jen něco nakoupili coby suvenýry. Jako milovníci čokolády jsme samozřejmě neodolali, dokonce v místních čokoládách údajně chybí mléko, aby se neroztekly. 

Na Bali to s kávou a čajem funguje trochu jinak. Při nákupu si balíčky pořádně prohlížejte - většina kávy je mletá a prodejce se diví, že chcete zrnkovou, podle něj to je asi zbytečná námaha při přípravě. Zrovna tak námi zakoupený „čaj“ byl překvapivě granulovaný.

Kolem poledne jsme se dostali my dva a naše bolavé kotníky zpátky na hotel. Zpětně bych možná přemýšlela o tom, že bych se do oblasti jezera Batur vydala ještě samostatně kvůli rybářským vesničkám a projížďce na vodě, která je prý moc pěkným zážitkem. Ale i „pouhý“ výstup na sopku se nám nesmazatelně vryl do vzpomínek. Připravil nám také krásné rozloučení s oblastí Ubudu, který jsme měli další den opustit - nastupovat směr sever, Lovina!