BALI TREKKING TOUR

- zvolili jsme klasický balíček s výstupem na východ slunce

- cena za jednu osobu byla 60USD - platili jsme 30 dolarů dopředu (pay palem!) a 30 dolarů na místě

- absolutně žádné problémy, vše šlo jako po másle a můžeme doporučit

- doba vyzvednutí se liší podle lokality, v jaké jste ubytovaní

- řidič na nás čekal přesně na čas, auto pohodlné a klimatizované, jeli jsme sami

- anglicky mluvící průvodce nás skvěle vybavil, oproti ostatním lidem s klacky jsme měli trekkingové hole a pro každého čelovky

- poskytují dostatek lahví vody, dostatečná snídaně na vrcholku, tyčinky a ovoce

- součástí je malý výlet na kávovou plantáž

- odkaz na internetové stránky zde, tripadvisor s recenzemi zde 

Přesně ve 2:30 jsme vystrčili nos do tmy před ubytováním a řidič s autem na nás opravdu čekal. Na to, kolik ukazovaly ručičky hodin, byl mluvný až až, stejně tak nás překvapil neutuchající provoz na silnicích. Trvalo to zhruba hodinu, než nás vysadil na odlehlém parkovišti ponořeném do temnoty. Když jsme se vysoukali ven a oči si přivykly na tmu, začali jsme rozeznávat další ospalé výletníky. Zde jsme se setkali s naším průvodcem, který nám dalších pár hodin dělal příjemnou společnost. Hnedle nás vybavil čelovkami, trekkingovými holemi, vnutil nám stopadesátpět lahví chlazené vody a mohlo se vyrazit! Startovací bod se nacházel zhruba ve výšce 1000m n.m., vrchol Mount Batur čítal 1717m n. m. Samozřejmě, pro zkušené horaly je to směšná třešnička na dortu, my ale nikdy žádný opravdový hike nepodnikli a byli jsme zvědaví, co nám den přinese. Můžu rovnou prozradit, že kdyby nebyla tma a já vrcholek viděla tak zřetelně jako při návratu k autu, asi by se mi šlo míň zvesela :D 

Hlavní je dobře se obléct, na vrcholku je při východu slunce kolem deseti stupňů, takže to nepodceňte! Klíčem je vrstvení, při cestě zpátky už se začnete pomalu péct. Dlouhé kalhoty, bunda a pořádné boty jsou základ.

Slušelo by se říct něco o samotné sopce. Mount Batur není nejvyšší, toto prvenství si připsal Gunung Agung se svými 3142 m. Pro většinu běžných lidí je ale Batur rozhodně schůdnější varianta, náš průvodce tvrdil, že na Agung leze pomalu po čtyřech. Batur je samozřejmě vrcholek posvátný a možná překvapivě i aktivní, přestože naposledy soptila spolu s Agung v roce 1963. Z vrcholku lze dohlédnout na mnohá lávová pole, které dodnes nepokryla vegetace. V blízkosti sopky se také nachází krásné stejnojmenné jezero. 

Pokud nemáte jistotu, že ji dostanete od průvodce, vezměte si čelovku! V náročnějších částech terénu stoprocentně oceníte volné ruce, obyčejná baterka není ideální.

Naše výprava začínala o půl čtvrté poměrně zlehka, do kopce lesní stezkou  se spoustou kořenů, která se postupně zhoršovala. Tu a tam jsme šli sami, občas jsme potkali další skupinky, někdy jsme šli dokonce v lidském štrůdlu. Rozhodně si nepředstavujte, že budete dobrodružně opuštění v noční balijské divočině. Ovšem ta hvězdná obloha nad hlavou, to bylo něco! Zatímco jsem si v duchu libovala, jak jsme oba dva v kondici, průvodce po nás loupl okem a kriticky zhodnotil, že jsme dostatečně fit na vyšší tempo a na „horší trasu, zato s lepším cílem“.  No, naše pocity po tomto sdělení byly smíšené :D časem se lesní stezka proměnila na opravdu strmou skálu, která se musela zlézat - v podstatě šlo o jeden veliký balvan za druhým, na který se člověk tak trochu sápal. Průvodce se ale neustále ujišťoval, zda jsme v pořádku, občas mi podával ruku a pomohl mi. Člověk musí být obzvlášť opatrný na to, aby mu nesklouzla noha, a to jak na povrchu kamenů, tak na dost ujíždějícím písku (ahoj odřené koleno). Nejčastěji opakovaná věta bylo spojení „hati hati“, což znamená balijsky něco jako pozor, opatrně (mezi námi, toho si pořádně všímejte na silnicích). Také čím výš se dostáváte, tím větší zima se projevuje, což pro unavené a zpocené tělo není to pravé ořechové. Jak bych výstup zhodnotila? Pokud máte sedavé zaměstnaní, z kterého se vrátíte domů na gauč u televize, asi bych to úplně nedoporučovala. Ale pokud jste alespoň normálně aktivní jedinci, určitě se toho nebojte. My jsme dorazili na vrcholek jako jedni z prvních zhruba po hodině a půl. Ale pokud se necítíte, nemusíte spěchat - průvodce nás celou cestu rozesmával vtipy o jeho „oblíbených“ Indech, kteří jsou prý proslulí tím, že jim cesta na špičku trvá prakticky půl dne. Mimochodem, během výstupu nás předběhla spousta malých, sotva desetiletých špuntů, kteří šplhají na sopku dennodenně, aby zde v těchto krutých ranních hodinách prodávali občerstvení a něco pro rodinu vydělali.

Mohlo být asi půl šesté, když nás průvodce zanechal na lavičce, kde jsme drkotali zuby, a odskočil nám pro čaje, horkou čokoládu a snídani. Jeho batoh byl evidentně stejně bezedný jako Hermionina kabelka. Překvapil nás ovocem, sušenkami, toasty s banány a hlavně vrcholovou specialitkou - vajíčky uvařenými přímo v horkém proudu sopečné páry! Později nám i ukázal otvory ve skále, ze kterých se hrnula vroucí oblaka, která nám orosila dlaně. Další zhruba hodinku jsme do sebe futrovali jídlo, snažili se nezmrznout a během toho se ještě stíhali modlit, aby se vyjasnilo. Zatímco během pochodu jsme viděli skrz hvězdnou oblohu Pánubohu až do ložnice, teď byla viditelnost utnutá asi na dvou metrech. Celý dav na sopce úpěnlivě doufal, okolní ticho rušilo neustálé nadějné ,,ááááá…..noo!“ kdykoliv se zdálo, že se mrak protrhne, a ono nic.

,,Once in a lifetime experience, they said,“ prohlásil zkroušeně mladík kousek pod námi a my museli vyprsknout smíchy spolu s ostatními. No, co se dá dělat. Po pozdějším průzkumu se ukázalo, že zatažená rána jsou velmi častá! Takže nebuďte východem slunce posedlí a raději počítejte i s touto variantou. Přírodě holt neporučíš. Můžu vám prozradit, že východ slunce jsme si později (tentokrát úspěšně) užili na havajské sopce, o tom ale prozatím psst.

Namísto východu jsme se tedy kochali zamlženou, tajemnou, lovecraftovskou atmosféru kráteru, kolem které jsme se přesunuli na další, nižší vrcholek. Byl to pořádný sešup obřími nánosy kluzkého lávového prachu a písku, nejeden člověk se zapotácel nebo sklouzl. Na této zastávce nám dělali společnost nečekaní hosté, tedy vlastně spíš místní - makakové! Docela nás zaskočilo, že v takové výšce a chladu vidíme opět opice. Na rozdíl od ubudského Monkey forest působily trochu divočeji, nevtíravěji, přirozeněji. Průvodce nás zásobil kousky mandarinek a vzniklo velké množství povedených fotek a záběrů.

Během opičích skopičinek se mraky protrhaly a nám se odhalil pohled na protější Gunung Agung a obrovské jezero Batur. Mohlo být kolem osmi hodin ráno a slunce už se vznášelo nad obzorem, přesto to byl úžasný pohled.

Sestup dolů byl v podstatě náročnější než výšlap. Kolena dostávala zabrat, pokoušeli jsme se neustále brzdit a ani stoupající teplota tomu nepřidávala. Statečně nás ale doprovázel náš nový kámoš, jeden z mnoha potulných psů, které kolem sopky kroužily. Což může být poměrně zásadní informace pro někoho, kdo se psů bojí (na Bali se jim nevyhnete). Zabralo nám to opět téměř dvě hodiny, než jsme se probojovali zpátky k autu.

Jakmile jsme se usadili na zadní sedadla, začaly se nám klížit oči. Ještě nás ale čekala návštěva kávové plantáže. Samozřejmě šlo o takovou tu domluvenou záležitost, kde doufají ve vaši nákupní horečku, ale dozvěděli jsme se i množství zajímavých informací. Nikdy dřív jsem rozhodně kávové a kakaové stromy neviděla, natož exotické koření v jiné podobě než vakuovaném pytlíčku ze supermarketu. Prohlédli jsme si i proces tradičního zpracování kávových zrn. Nakonec nesmělo chybět ochutnávání všech možných existujících nápojů, přes různé kokosové a vanilkové kávy až po ibiškové a citronové čaje. Tom se odvážně vrhl i do popíjení Kopi Luwak - jedna cibetka se během degustace povalovala v kleci zrovna vedle nás. Nakonec jsme přece jen něco nakoupili coby suvenýry. Jako milovníci čokolády jsme samozřejmě neodolali, dokonce v místních čokoládách údajně chybí mléko, aby se neroztekly. 

Na Bali to s kávou a čajem funguje trochu jinak. Při nákupu si balíčky pořádně prohlížejte - většina kávy je mletá a prodejce se diví, že chcete zrnkovou, podle něj to je asi zbytečná námaha při přípravě. Zrovna tak námi zakoupený „čaj“ byl překvapivě granulovaný.

Kolem poledne jsme se dostali my dva a naše bolavé kotníky zpátky na hotel. Zpětně bych možná přemýšlela o tom, že bych se do oblasti jezera Batur vydala ještě samostatně kvůli rybářským vesničkám a projížďce na vodě, která je prý moc pěkným zážitkem. Ale i „pouhý“ výstup na sopku se nám nesmazatelně vryl do vzpomínek. Připravil nám také krásné rozloučení s oblastí Ubudu, který jsme měli další den opustit - nastupovat směr sever, Lovina! 

Poté, co jsme posnídali palačinky servírované na palmových listech, jsme se stali hlavním snídaňovým soustem pro skupinu pobavených místních. Syn majitele ubytování nám totiž pod drobnohledem čumilů ukazoval skútr, který jsme si bázlivým pohledem měřili (půjčení na den 60 000Rp). Evidentně naši nejistotu nezpozoroval, protože nám s chechtáním líčil příhody ostatních neposkvrněných turistů, co na skútru neumějí jezdit, ó hrůza. Ani jsme nedutali. Teď zpětně vlastně vůbec nechápu, že jsme se bez jakéhokoliv dotazu na pojištění nebo obhlížení stroje vrhli do motorkářského dobrodružství! Nasadili jsme si helmy, upocené od tisíců hlav před námi, a tryskem se rozjeli v jedné z bočních uliček. Na jednu stranu jsme se alespoň na chvíli mohli vyhnout extrémnímu provozu na hlavní silnici, na druhou stranu silnička o šířce metr, obehnaná zdí a plná pravoúhlých zatáček, taky nebyla to pravé ořechové. Můžu čestně přiznat, že prvních pár minut bylo naprosto vyhukaných, seděla jsem v totální křeči a Tom musel chytit správný grif, než přestal při rozjíždění tůrovat. Ale ono se to poddá :D Dalších pár překvapení nás potkalo ještě po cestě - jako šok, že nemůžeme nastartovat, přitom skútr jen nikdy nenaskočí s držákem sklopeným dolů, nebo když jsme nemohli dostat klíč do zapalování, protože ho bylo třeba odkrýt speciálním udělátkem. Další problém nastal při pokusu zařadit se z parkoviště do provozu, obzvlášť když stojíte na opačné straně a musíte přejet celý další pruh. Jakmile jsme ale vplynuli, všechno už šlo jako na drátkách. Za celou dobu jsme se nepřipletli do žádné ošemetné situace kromě jedné, kdy jsme na křižovatce museli hodně rychle a nečekaně zabrzdit (že jsem si přitom rozlomila sluneční brýle o Tomovu přilbu, to je věc druhá, ehm). Ale nemusíte se ničeho bát, místní chaos prostě funguje.

Jako první jsme zamířili k rýžovým plantážím Tegalalang, které se nacházely sotva pár desítek minut od centra. Dorazili jsme kolem půl desáté, což muselo být pro ostatní jako půlnoc, jelikož jsme skoro nikoho nepotkali a dokonce i výběrčí parkovného se objevili až po nás. První pohled na terasy nám vzal dech! A to vlastně doslova, protože jsme během pěti minut byli zpocení jako dvě myši. Teplota a především vlhkost na Bali je opravdu šílená už dlouho před polednem. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, kudy se skrz terasy kavárniček dostat přímo do polí. Tak jako všude jinde zkrátka musíte projít lákadly k utrácení.

Chůze mezi políčky skrývá mnoho nástrah, já si brzy vymáchala botu v bahýnku s rýží. Rozhodně je potřeba se soustředit, kam člověk šlape. Hlavně potom, co spatříte pavouky obrovské jako roztažená dlaň s prsty (aneb slovy místního „néé, ten není smrtelný, to byste měli jen týden oteklou ruku“). Vstup na terasy je zdarma, ale v průběhu vycházky jsme míjeli několik výběrčích stanovišť, takže jsme na jednom z nich pár tisíc rupií přihodili. Terasy jsou opravdu úžasné a dá se v nich ztratit na dobrých pár desítek minut, ale příliš rozlehlé nejsou - z protější strany navíc vidíte obří příjezdové parkoviště s restauračními podniky, proto všichni fotí jen ten jeden oku lahodící výhled.

V navigaci na mobilu jsme obhlédli náš další cíl, Taro elephant park. Už tady se projevilo naše budoucí prokletí. Jakousi záhadou (nebudeme na nikoho ukazovat) jsme kamkoliv vyrazili po naprosto nejpříšernější cestě, která široko daleko existovala, a u vchodu na památky se zjevili z pochybných křovisek přímo naproti hlavnímu příjezdovému bulváru. Ale tak nějak to přimíchávalo do jízdy esenci pořádného dobrodružství - silnice s dírami většími než propast Macocha, šílené sešupy a výjezdy, do kterých jsme se vyškrábali pouze silou vůle a rychlostí pět kilometrů v hodině. Když jsme na chvíli ztratili směr a místní mladík nám radil s výstrahou „silnice tam ale není moc dobrá“, už jsme se jen zkušeně zasmáli. Jízda na motorce se sama o sobě stala jednou z nejkrásnějších vzpomínek na Bali a nikdy bych ji nevyměnila za vození se v autě s řidičem nebo cestovkou. Prodírali jsme se úžasnou džunglí, kličkovali mezi sušící se rýží, míjeli svatební průvody i splašené slepice. Nejprve jsme měli trochu strach nechávat helmy a ostatní věci volně u skútru, ale jak se ukázalo, nikoho to vůbec nezajímá a místní nechávají přes skútr přehozené i oblečení nebo tašky. Na konci dovolené jsme dokonce koketovali s myšlenkou pořídit si skútr i doma v ČR, ale myslím, že by to nebylo ono. K nespoutané tropické výpravě, kdy vám nevadí propocené číro, déšť ani otlačená helma, to neodmyslitelně patří, do našeho předpisy sešněrovaného provozu, kde se principielně bojkotují motorky, už ne. 

Sloní park Taro představoval jednu z mála atrakcí, která se opravdu prodražila. Vstup s jízdou na slonovi čítal necelých 900 000Rp, což je zhruba 1700Kč. Jednou za život jsme to ale vyzkoušet chtěli. Park je samozřejmě zábavným zařízením pro turisty, ale stará se o slony, kteří původně pracovali na Sumatře v dřevařském průmyslu. Ten postupným vytěžením stromů skončil a sloni už neměli žádné využití. Taro park si je proto vzal už před deseti lety do péče a dokonce se jim podařilo odchovat malá slůňata. Jedná se o slony indické, kteří jsou menší než ti afričtí, na rozdíl od nich mají drobné uši a kly rostou pouze samcům. První setkání bylo opravdu nezapomenutelné. Teprve až stojíte přímo vedle nich, uvědomíte si, jak masivní zvíře to je. Do paměti se mi vryl hlavně hmatový vjem, to, jak byla jejich kůže na omak drsná, jak zvláštní dlouhé tvrdé chlupy jim rostly na hlavě. Když jsem si za 50 000Rp koupila balíček zeleniny a větví, kterými jsme je mohli krmit, měla jsem z roztahující se tlamy s dlouhými pysky docela strach!

Zatímco jsme čekali na vyjížďku, sledovali jsme, jak se sloni koupou v jezírku. Nechyběla taky klasická sloní show, ale pokud se vám pohled na slony malující štětcem na plátno příčí, samozřejmě ji můžete vynechat. Když přišla naše chvíle, nasedli jsme na slona z vyvýšené terasy, jinak bychom se na něho nejspíš nevyškrábali. Už dole na zemi jsme sedátka zkoumali, byla připevněná pomocí hadic a gumového pásu, žádné řetězy. Za krkem slona seděl místní ošetřovatel, který nám po celých 20-30 minut vyprávěl o tom, jak to v parku chodí a jak se to se slony vlastně má. Naše slonice se jmenovala Gigi a měla 29 let. Nejstarší slon v parku byl starý 53 let, ale dožívají se prý až osmdesáti, což nás dost překvapilo. Ptali jsme se mimo jiné na sílu slona a prý už ve dvou letech uveze dva lidi, plně vyspělý slon i šest osob. Postupně jsme se skrz malý prales dokolébaly stylem leváááá-duc-pravááá-bác až k jezírku, do kterého slonice zaplula, jako by se nechumelilo. Tak tak jsme zůstali suší! Pak už jsme jí jen poděkovali, pohladili ji a rozesmátí, rozhrkaní se vydali na další cestu.

Hrobky Gunung Kawi jsme minuli naprosto a absolutně. Navigace nás dovedla doprostřed dvorku se slepicemi a prasaty, kde seděla skupina vyjevených místních. Rychle se ovšem chopili příležitosti, jsou to holt kšeftmoni srdcem i duší. Během pěti minut jsme nechali skútr s helmami napospas Balijcům a následovali jednoho pobaveného chlapíka podél ohrad se selátky. Ukázalo se, že bez jeho pomoci bychom tam nejspíš nedorazili ani do dalšího dne. Náhle jsme se zjevili na okraji nekonečného rýžového pole, kde pracovali místní ženy, kolem nás jako draci létali bosé děti (obecně tu vládne obliba chození na boso), zatímco my dva stěží balancovali na úzkých chodníčcích. Cesta to byla nezapomenutelná, přes hráze, rozviklané lávky a haldy kamenů. Do areálu hrobek jsme se dostali (opět) skrytou trasou pro domorodce, naštěstí jsme si ale během odpoledne koupili sarongy coby suvenýr. Náš průvodce byl nejspíš hodně tradiční a pobožný, protože nám přikázal sarong uvázat a i on jeden vykouzlil z kapsy. Se sarongem uvázaným v pase se ale výprava džunglí stala ještě obtížnější. Místňák se jen smál a kouřil jednu cigaretu za druhou. Náhle jsme se vynořili uprostřed hrobek! Tom musel vylézt po nekonečném schodišti až k oficiálnímu vchodu, aby nám koupil lístky (15 000Rp), průvodce byl totiž poctivec. Byli jsme tak oslnění cestou, že samotné hrobky vytesané do skal nás tolik nezaujaly. V podstatě zde totiž nikdy žádné ostatky neležely - jde o deset svatyní sedmimetrové výšky, které mají symbolický charakter. Na jedné straně říčky leží údajně hrobky královské rodiny, na druhé straně hrobky králových konkubín a „méně důležitých královen“. Náš místní průvodce nám ještě předvedl malý vodopád, ve kterém jsme se vyčvachtaly, a pak už jsme šplhali prakticky kolmý útes zpátky k výchozímu bodu. Prý kratší, zato horší cesta :D

Teď zpětně můžu objektivně říct, že tento den v okolí Ubudu patřil k nejlepším z celé dovolené. Zpátky v centru jsme se zvlčele posadili do mexické restaurace na obří burritos a enchiladas. No co, bylo potřeba naplnit řádně žaludky, protože nás čekala divoká noc - výstup na sopku Mount Batur!