SURFOVÁNÍ | DENPASAR - BALI ART FESTIVAL |

SANTAI SURF SCHOOL BALI

- nemají internetové stránky, pouze FB, kde vám na dotaz zašlou info a ceník

- nabízí polo-soukromé (1 instruktor na 2-3lidi) nebo dražší privátní lekce (jeden na jednoho)

- můžete si vybrat ze dvou levelů, začátečník nebo trochu dražší pokročilý

- jedna začátečnická polo-soukromá lekce nás stála 400 000IDR, což je cca 750Kč

- v ceně je logicky půjčovné surfu, rashvest (speciální tričko s UV filtrem proti poškrabání), voda

- navíc si za 200 000IDR (necelých 400) můžete pořídit set fotografií

Santai Surf School vlastní ostřílený balijský surfař Gede a jeho anglická manželka Henney, která s námi komunikovala v mailu a potkali jsme ji ještě den před lekcí, kdy jsme se zastavili na vycházce a připomenuli se. Čas surfování zasílají mailem s krátkým předstihem, podmínky se samozřejmě každou chvíli mění a my se skoro do poslední vteřiny strachovali, jestli kvůli onomu zemětřesení a velikým vlnám vůbec bude možnost na surf vlézt. Naštěstí byla, a to hned na devátou ráno, protože takto časně je moře k začátečníkům nejpřívětivější.

Stanoviště Santai Surf School bylo přímo na Seminyak Beach, co by kamenem dohodil od našeho hotelu, takže se nám úplnou náhodou povedl parádní kauf. Hned jsme se seznámili se zbytkem skupinky, což byly dvě slečny z Ameriky, celkem jsme tedy byli pouze čtyři na dva instruktory. Perfektní! Navlékli jsme se do super upnutých speciálních trik, hodili po nás očkem kvůli přeměření na správnou velikost surfu, a už jsme byli ponoření do detailní instruktáže na břehu.

O surfování jsme nevěděli zhola nic, dokonce jsme ani dopředu nestudovali žádná videa na youtube (to je co říct, protože Tom se podle zázračného youtube naučil řídit skútr). Neměla jsem nejmenší tušení, že na spodní straně se nachází nějaké ploutve, které surf kormidlují. Vysvětlili nám, kde je nos-střed-ocas (a jak došlápnutím na něj můžete zrychlovat), a upozornili třeba na to, že se nikdy nemáte při padání ze surfu odrážet (už tak jste na začátku v celkem mělké vodě a stejně jsem si nabila záda, i když jsem jen přirozeně plachtila dolů). Nejdůležitější bylo ale postavení se, takzvaný ,,pop up“. Technik je samozřejmě spousta, ale lehce vám přiblížím tu naši – byla opravdu účinná, protože se nám to všem velmi brzo povedlo a několikrát jsme vlnu sjeli, než lekce skončila. Podle recenzí na Tripadvisoru to fakt není pravidlem! Všichni tam kluky ze Santai Surf za jejich přístup chválili. Ještě než jsme začali zvednutí zkoušet, postavili jsme se do řady a instruktor do jednoho po druhém zezadu šťouchnul – podle toho, na kterou nohu jsme při přepadnutí dopadali, určil naši „hlavní“ nohu.

Pop up se skládal ze čtyř kroků – v základní pozici ležíte na břiše a palce na nohou vám musí končit správně na ocasu prkna. Dlaně máte položené na prkně v úrovni prsou. V prvním kroku napnete ruce a zvednete horní polovinu těla. V druhém kroku zvednete celé tělo, takže se dostanete do kliku. Při třetím kroku vystrčíte ,,zadní“ nohu, pro všechny to zrovna byla levá. A poslední krok znamená, že předsunete i druhou nohu, jste v podřepu, z něho se narovnáte a jedete. Profíci samozřejmě dělají tyto dva kroky dohromady, prostě se zvednou na pažích a pak vyskočí, ale tahle rozložená pomalejší technika fungovala parádně. Rozpažit ruce, chodidla nemít natočená ve směru surfu, ale do kolmice k ose, nezaklánět se, přidřepnout kvůli těžišti. Tadá! Možností je také při pop-upu kleknout, což nám ale moc nedoporučovali, prý to působí jednodušeji, ale vlastně si to ztížíme. Zásadní věcí je taky chodidla dostatečně „předstrčit“, když se zvedáte z pozice vleže – ze začátku se mi často stávalo, že jsem se postavila až na ocase prkna a během další sekundy jsem spadla dozadu do vody, protože to není jeho stabilní plocha. (video návod - 2:26 back foot pop-up technique)

Povím vám, ve vodě je to jiný šálek kávy. I když jsem při demonstraci desetkrát pop-up zkusila, a to naprosto bez chyby, na rozbouřeném oceánu s tisícem dalších dojmů si to člověk musel pořádně ujasnit, aby kroky nepopletl a následovaly správně za sebou. Do toho všeho se vám motá lano upevněné na noze. Na Seminyak beach to navíc bylo ztížené podmínkami oceánu – žádné pluju si a čekám, až přijde ta správná vlna, pohoda klídek tabáček. Valila se na nás jedna obří vlna za druhou, bez jediné sekundy přestávky. Umíráte už během toho, než se vám vůbec podaří se dobrodit na místo dál od břehu, kde má smysl lézt na surf. Takže sjedete vlnu – pět minut se pokoušíte jít zpátky do vody, smete vás to ke břehu, dál jdete do vody – naskočit, zvednout se, jet a znova. Byla to opravdu makačka, na konci nás oba dva už pekelně bolelo tělo, hlavně paže, na kterých zvedáte svou váhu. Na vlnu nesmíte čekat staticky, musíte být v pohybu, takže nás začátečníky odráželi instruktoři a říkali nám, kdy je ta správná chvíle na zvednutí, ke konci už Tom sám rukama pádloval a naskakoval jedna radost. V polovině jsme naštěstí měli pauzu, chvíli si odpočinuli na břehu a napili se z lahví vody, které nám zajistili. Na jednu stranu šílená únava, na druhou stranu adrenalin a chuť pokračovat.

Po konci dvouhodinové lekce jsme se belhali z vody a jako mrtvolky za sebou táhli těžká prkna. Surfování bez trička si opravdu neumím představit, odkrytá stehna jsem měla celá červená a poškrábaná. Prkno navíc mělo takový gumový hrubý povrch, takže jsem si o něj rozedrala ruce a dokonce měla puchýře, které mně a druhé Američance zalepovali! Prý je to dost obvyklé, ale časem to zmizí :D no, snad jednou budu surfařský machr. Zatím jsme se plazili zpátky na ubytování, ale rozhodně převládalo nadšení.

V hotelu jsme na chvíli odpadli, ale nebyl čas ztrácet čas. Vydali jsme se na oběd do včerejšího warungu a potom si u nás na recepci zařídili taxíka do centra města. Měli jsme totiž štěstí na ten správný měsíc (zhruba polovina června až července), kdy na Bali probíhal Bali Art festival. Je to akce, kdy celé Bali žije divadlem, tancem, hudbou, uměním. Soubory ze všech koutů ostrova přijíždějí předvádět svůj talent a secvičená představení. Na internetu jsem nikde nedokázala najít program, až slečna z recepce ho vylovila na nějakých místních webovkách, ale stejně jsme se vydali víceméně na slepo.

Teď by příslušelo napsat pár řádků o balijských taxících, nebo lépe řečeno TAKSI. Všechna auta taxi jsou modrá a mají nápis ,,taksi“ na dveřích a malou bílou cedulku na střeše, určitě je nepřehlédnete (občas nám to přišlo jako 90% aut na ulici). Na Bali je jedna osvědčená značka taxíků, a to Blue Bird taxi, která je všeobecně doporučovaná na internetu a v průvodcích. Jako značku mají, překvapivě, logo ptáka. To by ale nebyli vychytralí Balijci, aby jakákoliv a každá úplně jiná značka taxíku měla prakticky totožný obrázek – prostě musíme zmást turistu a vyrýžovat nějaké peníze. Blue Bird taxi má totiž taxametr a jasně danou cenu, vycházelo to tuším 7000IDR na kilometr plus zhruba 5000IDR nástupní taxa. I tak musíte zkontrolovat, jestli ho opravdu zapnul. Bohužel jednou se nám v nestřeženém okamžiku podařilo odchytit takzvané „letištní taxi“, které je dvojčetem. Fixní cena je potom hrůzostrašných 100 000IDR, i když jsme ujeli snad pouhé dva kilometry. Ani s Blue Bird taxi to ale nemusíte vyhrát, cestou do Denpasar Art center jsme vše sledovali na GPS v mobilu a bylo nám jaksi divné, že jede šílenou oklikou, ale co chcete řidiči říct? Za cestu tam jsme platili 145 000IDR, za cestu zpátky přímou cestou už jenom 70 000IDR, a to i s dýškem. Obecně jsme se taxíkům spíš vyhýbali, na podobné kontrolování a smlouvání moc nemám nervy.

Denpasar Art center byl takový komplex chrámečků, sošek, pódií, a taky miliardy a ještě víc místních, mezi kterými jsme zářili bělobou na sto honů. Opravdu, za celé odpoledne jsme minuli maximálně tři další turisty. Chvíli jsme tápali, kde se všechna ta pódia s krkolomnými názvy nachází, ale ochotní hlídači nás zavedli na místo představení, které začínalo v pět hodin. Posadili jsme se na trávu a sledovali šrumec kolem nás, početné rodiny s nakoupenými haldami jídla. Každý si vždycky sundal pantofle, úhledně je seřadil vedle sebe a pak se na ně posadil. Vystoupení, které jsme měli to štěstí zhlédnout, začínalo průvodem herců v úžasných maskách a tradičních oděvech. Bylo to něco opravdu nádherného, neobvyklého, bohatého a barevného. Později jsme při procházce viděli, jak se ženy navzájem líčí a vyčesávají si pečlivě vlasy.
Naše představení zrovna komediálně předvádělo něco o vztazích mužů a žen, místní doslova řičeli smíchy, my bohužel neporozuměli ani ťuk, ale stejně to bylo parádní. Mezi scénami s dialogy tančily ženy takzvaný legong – původní tanec z Bali, který je založený na zvláštních pohybech chodidel a gestech rukou, především ale na mimice a trochu legračních vytřeštěných očích. Pokud chcete vidět něco opravdu místního a tradičního, určitě si ho nenechte ujít! Do toho všeho hrál gamelan, nejdůležitější nástroj pro balijskou hudbu. Zní trošku jako nějaká zvonkohra, xylofon, ale tak zvláštně, občas falešně, hrozně psychedelicky a táhavě. Naprosto autentickou představu získáte po spuštění tohoto videa (ideální pro hodinku meditace).

V Denpasar Art center jsem taky poprvé navštívila ryze místní toaletu. Po všech absolvovaných cestách mě hned tak něco nepřekvapí, nikdy nezapomenu na jedno čínské WC – přede mnou naprosto nádherná Číňanka v šatech a bílých jehlách, celou dobu ve frontě jsem ji obdivovala. Potom opustila kabinku, já šla po ní… a představa toho, jak na tom šíleném tureckém záchodě v těch sněhově čistých jehlách balancuje, byla opravdu bizardní. Tady jsem se nejprve divila zvláštním zvukům zpoza dveří, než se ukázal jejich původ – Balijci primárně nepoužívají toaletní papír, ale umývají se po záchodě vodou (dokonce na to mají přesně určenou ruku, levou máte na hygienu, pravou k jídlu). V horším případě jim poslouží kyblík, v lepším hadice natažená přímo vedle mísy. To si pak na dlažbě pěkně počvachtáte! No, i to k cestování patří, co si budeme povídat.

Náš výlet do hlavního města se blížil ke konci, snad už jen jediné varování – oproti Seminyaku (a předpokládám taky Legianu a Kutě), které turisty doslova praskají ve švech, nebyla v Denpasaru po setmění jediná bílá duše. Tomu taky odpovídal počet taxíků. A jelikož na Bali s existencí pouličního veřejného osvětlení rozhodně nepočítejte, je vrcholná zábava štrádovat si to při pátrání po odvozu dva kilometry v úplné tmě po absolutně rozšrotovaných chodnících (s tím naopak určitě počítejte… a ujistěte se, že vám pojišťovna proplatí zlomenou nohu).

- A kam že to vlastně chcete hodit?

- Bintang supermarket.

- Aaaa Bintang!

Takže tak. Další den nabitý k prasknutí byl za námi. Příště se už dozvíte něco o opravdových top/must see lokalitách z předních stran Lonely planet a taky o tom, jak jsme málem pošli na ,,Bali belly.“