Jako Robinsoni na rajském ostrově

| PŘESUN NA GILI MENO | OBJEVOVÁNÍ OSTROVA |

Náš omezený čas na ostrově Lombok se naplnil a nečekalo nás nic jiného než balení a další přesun. Tentokrát jsme se ale obzvlášť těšili, protože v našich hlavách už jsme se viděli v azurově modrých vodách kolem ostrovů Gili! Ze „svaté“ trojice jsme si vybrali Meno, který sliboval největší romantiku a klid. Pokud si o souostroví budete zjišťovat nějaké informace, nejspíš se dočtete, že Trawangan by měl být párty ostrovem s bohatým nočním životem a Gili Air jakousi kombinací divokého Trawanganu a tichého Mena.

I zde na Lomboku fungovalo osvědčené taxi Blue Bird, takže jsme se bez potíží dostali k přístavu Bangsal, odkud lodní spoje vyplouvají. Jenže trable nás stejně dostihly a my, po dvou týdnech fungování v indonéském prostředí, jsme stejně udělali zásadní chybu. Ačkoliv jsme měli dobře nastudované, že musíme na public boat a nesmíme se nechat nikým zviklat, podlehli jsme. Hned za vchodem na nás skočil místní s lístky na Gili Meno za 35 000IDR a gestikuloval směrem k čekárně plné bělochů. Přece všichni nejsou tak blbí a nejde o žádnou zlodějnu, napadlo nás okamžitě a s vírou v nějakou pěknou loď jsme se tedy připojili. Jak se ukázalo, hloupí jsme byli úplně všichni. Dávejte si proto opravdu pozor a nespoléhejte na ostatní, pouze na svou hlavu! Po chvilce nás nahnali na povoz tažený koňmi a s tvrzením, že je to k nástupním molům hrozně daleko, nás slabý kilometr popovezli. Během tohoto absolutně zmateného mumraje lidí a vydírání, že nás nepustí na loď, po nás ještě za svezení požadovali dalších 50 tisíc rupií. Tohle byl ten největší vyděračský kousek, jaký jsme za celou dovolenou zažili, a ještě to prohloubilo naši nechuť k Lomboku.

V přístavu Bangsal se nedívejte doleva ani doprava, vůbec nikoho neposlouchejte a rázně pokračujte až k samotnému přístavu, kde si sami koupíte lístky na loď.

Po téhle naprosto zběsilé a nechutné akci jsme stejně čekali další hodinu, než nám byla přistavena loď. I když, označení loď je pravděpodobně příliš honosné a byla bych blíž k pravdě, kdybych ji nazvala bárkou :D když jsme během předchozí hodiny sledovali ostatní pochybné lodičky, které naplnily zeleninou a zbožím tak, že na hladině povážlivě poklesly, a teprve potom se do nich hrnul dav lidí, modlili jsme se, aby nás nepotkal stejný osud. Ta naše vypadala o trošičku bezpečněji, ale ani tak to nebyla žádná hitparáda, pokud jste tedy slabší povahy, zvažte nějakou nóblovější dopravu a ne ryze místní způsob.

Náladu nám zvýšilo alespoň to, že se nám povedlo vyhnout druhému triku, kterým okrádali turisty. Nenechejte si za žádnou cenu pomáhat se zavazadlem! V tu vteřinu vám to ani nedojde, někdo ho bez dovolení čapne, poponese pár metrů, a už se hádáte o peníze, které mu ve stresu raději zaplatíte.

Do loďky se nasedalo (a později i vystupovalo) přímo skrz vodu, žádné molo tu neexistuje, takže jsme si vyzouvali boty a byli rádi za pořádné batohy, s kufry a drahými sandálky by člověk asi trochu remcal. Na kynedril bylo spolehnutí, takže po půl hodině houpavé plavby jsme v pořádku vysedli na Gili Meno. Ověsili jsme se našimi zavazadly a chvíli se zmateně rozhlíželi - vůbec jsme se totiž nenacházeli v přístavu. Až později jsme zjistili, že nejspíš tu a tam kvůli velkým vlnám zvolí jinou trasu a zakotví na opačné straně ostrova.

Plní nadšení jsme se vydali do nitra ostrůvku. Ten měl sice celkovou plochu chabých 1x2 kilometry, ale hledejte něco uvnitř lesa plného krav a pidi pěšinek bez lidí. Tady asi za celou dovolenou poprvé selhala GPS, protože souřadnice naprosto neodpovídaly, bohudík nás vyslali správným směrem místní zedníci a my celí uřícení konečně překročili práh našeho nového provizorního domova.

COCOHUTS

- cena během pobytu cca 800Kč za chatku za noc, což je snad nejdražší ubytování z dovolené za poměrně skromné prostředí, ale musíte si uvědomit, že na tak malém ostrově jsou velmi omezené možnosti

- veskrze přírodní, divočejší ubytování „chatového“ typu, ale krásně na ostrov zapadá

- bydlíte v totální zelené džungli

- pouze jedna chata a jedna vilka, takže velké soukromí

- možnost snídat v pěkných malých altáncích před ubytováním

- velmi prostě zařízené, sprcha je „neohraničená“, jen hadice s hlavicí v koupelně

- není na pláži, ale na tak malém ostrůvku není problém kamkoliv si dojít 

Je krátce po poledni, takže na sebe honem hodíme plavky a vyrážíme pátrat po něčem na zub. Celkově se zbytek dne zvrhne na střídavé intervaly pojídání, šourání se po pláži a plácání se u břehu. Ale co víc si vlastně na takovém bohem zapomenutém ostrůvku přát? :) odpoledne projdeme spíše sever ostrova, kde jsme (upřímně) chvílemi trochu v rozpacích - voda je poměrně ustoupená a odhaluje kamenité, korálovité dno. Moc si tady nezaplavete. Nakonec většinu času dřepíme v hloubce po pás a povídáme si. Ale koukání na západ slunce v sedacím pytli na pláži s kokosovým milkshakem v ruce to dostatečně odčinilo.

Na Gili Meno se k Tomově neutuchající radosti konečně pořádně využila čelovka. Chybí tu jakékoliv veřejné osvětlení a stezičky v lesích jsou potmě docela hororové. Takže buďte vybavení!

Druhého dne po snídani jsme se vydali na obhlídku skutečného přístavu, který jsme poprvé minuli, abychom byli připravení na odjezd. Hned poté jsme se vydali do jižní částí ostrova a ejhle! Kousek pod přístavem na nás vykoukla pláž, která jako by z oka vypadla všem nabušeným reklamním katalogům z cestovek. Takže tady se celou dobu schovávala! Házíme ručníky na zem a hned začínáme zběsilý photoshoot. Musím říct, že to byl docela komický zážitek, protože kolem sebe jsem napočítala minimálně tři další slečny, které svým chlapcům vytrvale pózovaly. Díky bohu jsme se s fotkami rychle spokojili a do oběda už se jenom váleli.

Na ostrově opět funguje cidemo (povoz tažený koněm) a můžete si taky půjčit kola. Některá sice mají speciální široké pneumatiky na písek, ale i tak si nemyslím, že by to bylo obzvlášť příjemné (ale nemám osobní zkušenost). Naprosto si vystačíte s vlastníma nohama, celé Gili Meno v klidu obejdete do hodiny a půl.

Kousek od přístavu jsme taky narazili na malou záchranou stanici želv, což bylo něco naprosto krásného. Drobounké želvičky, které plácaly nohama kolem sebe a milimetr za milimetrem se posouvaly, jsme vydrželi pozorovat několik dlouhých minut.

Na jídlo jsme vyrazili do Sasak Café, které moc doporučuju. Podle průvodce se u něj mělo krásně šnorchlovat, ale bohužel nám začalo pršet, takže jsme zbytek odpoledne museli strávit v naší chatičce. Do Sasak Café jsme se vrátili ještě k večeři - protože nám zůstala v paměti čerstvá obědová návštěva, pobavilo nás, že večerní menu bylo vyměněné za levnější variantu. Rozhodně nesmíte vynechat smažené kokosové kousíčky!

Třetí den ráno už nás čekala public boat na ostrov Gili Trawangan, odkud jsme se měli vydat zpátky na Bali. Na Gili Meno jsme tedy strávili jeden a půl dne a nejspíš to považuji za dostačující. Nevyšlo nám šnorchlování, které zde slibuje spatření mořských želv (ty jsme už viděli v Amedu, takže jsme se po nich nepídili), dál tu ale pravděpodobně jinou, odlišnou aktivitu nenajdete. Ostrov navíc není tak obrovský, abyste každý den objevovali nějakou novou skrytou úžasnou pláž. Návštěvu tedy určitě doporučuji jako chvilku příjemného oddechu a nasátí ostrovního koloritu, ale zbytečně bych ji neprotahovala.