Balení. 

Ta nevyhnutelná činnost, která předchází každé větší i menší cestě. Někdo ho nenávidí, někdo si ho možná užívá. Já osobně moc ráda snáším věci do kupiček už několik dní před samotnou dovolenou, prodlužuji si tak ten krásný pocit těšení. Ale v okamžiku, kdy mají ony věci přijít do kufru nebo krosny, přichází zkrátka krize. Jsem jediná, koho z dětství traumatizují odjezdy na rodinnou dovolenou? :D jakmile se ale zavřely dveře od auta, zavazadlové noční můry se rozplynuly (a člověk si na ně nevzpomněl až do dalších prázdnin).

Samozřejmě je velký rozdíl, jestli vyrážíte na horskou expedici nebo se chcete válet na Maledivách, ale jakýsi univerzální seznam, nějakou vedoucí záchytnou linku, na kterou pokaždé pro jistotu mrknete, je dobré mít vždy po ruce (a ideálně ji po návratech doplnit o to, co jsme postrádali).

Předkládám vám proto seznam, který jsme si sepsali na Bali, ale v podstatě ho využili už několikrát za naši cestovatelskou kariéru.

DOKLADY A DŮLEŽITÉ

OBLEČENÍ

DROGERIE

ELEKTRONIKA

PŘÍSTAV PADANG BAI | PŘESUN NA LOMBOK | SASACKÁ VESNICE | PLÁŽE NA JIHU LOMBOKU 

V Amedu jsme strávili ještě jeden den, kdy jsme se naprosto odevzdaně váleli na pláži, ale pak už nás čekalo další balení a cestování. Tentokrát dokonce na úplně jiný ostrov! Někde daleko před námi byl Lombok a zpětně vím, že tento den/noc byla asi jediná velká chyba v našem itineráři, který bych dneska naplánovala úplně jinak, ale tak už to holt na cestách bývá – nikdy nic není dokonalé. Tento způsob přesunu ale rozhodně napadne i jiné budoucí výletníky, takže můžu jen doufat, že se z našeho cestopisu poučí.

Do samotného Padang Bai, které je přístavním městem, jsme se dostali klasicky minibusem od Peramy zhruba ve dvě hodiny odpoledne. Nepřišli jsme na žádný vhodný způsob, jak se elegantně zbavit zavazadel, úschovny tu prostě nemají, a tak to na nějaké dlouhé a složité výlety nevypadalo. Naobědvali jsme se v Ozone Café, které na tripadvisoru hromadně chválili, a potom se vydali na pláž. Ta hlavní, přímo ve městě, byla v obležení místních obyvatel a rybářských lodí, takže jsme pokračovali dál a vyšlápli si kopec k Blue Lagoon. Když si člověk odmyslel všudypřítomné odpadky, šlo o moc pěknou klidnou pláž s bílým pískem. A tak jsme zbytek odpoledne strávili ve společnosti knížek, šumění moře a taky roztomilého pouličního pejska, který se k nám připojil.

Jenže kolem šesté začala padat tma. Co teď? Vrátili jsme se zpátky do Ozone Café a začaly se ukazovat první trhliny v našem plánu. Po večeři jsme pokračovali dalšími nápoji a drobnostmi, abychom vydrželi co nejpozději do noci, takže už v tuto chvíli to náš rozpočet zatížilo pomalu víc, než kdybychom se na vše vykašlali a holt si zařídili přespání. Navíc podnik zavíral už v deset hodin! Hodlali jsme se proto přesunout dál, ale noční život v Padang Bai prakticky neexistoval. Podařilo se nám najít cosi jako místní diskotéku, ale k našemu překvapení i odtud nás zaměstnanci už o půlnoci vytláčeli očima. Aby toho nebylo málo, nad naším plánem s nočním přejezdem lodí všichni Bálijci lomí rukama a odrazují nás od něj. Prý to není bezpečné, měli bychom na Lombok dorazit za světla. Nemáme z naší situace moc příjemné pocity.

Přesunuli jsme se přímo do přístavu a koupili lístky na loď (40 000IDR). Nikdo nás nenaviguje, nevíme, jestli už nastupovat, jsme zmatení. A na dohled samozřejmě prakticky žádný turista. Kolem půl jedné se odvážně vydáme k jedné z obřích kotvících lodí. Nevím, jestli se do ní oficiálně mělo nastupovat jinudy, každopádně jsme se dovnitř dostali vjezdem do spodní nákladní paluby a pěknou chvíli se proplétali skrz zaparkované dodávky a motorky, nalepené na milimetr k sobě. Nějakým zázrakem se nám podařilo objevit schody na horní palubu a konečně se ocitli mezi běžnými cestujícími.

Všechno už bylo zaplněné, uvnitř krytých kajut byly sedačky a jakési provizorní palandy, kde se k sobě tísnily desítky místních. Povedlo se nám najít jednu poslední volnou železnou lavičku na otevřené palubě. Zhruba v 1 ráno se loď odlepila od břehu. U takového kolosu jsem očekávala poměrně stabilní poklidný pohyb, ale opak byl pravdou – kynedril je prostě můj kámoš. Od vody se k nám krade chladno, celou cestu pofukuje, ale podaří se mi trochu dřímat. Nablízku je nám jediný běloch, kterého jsme na lodi viděli – nějaký australský surfař.

Mimochodem, návštěva tureckého záchodu v kolíbající se lodi je top zážitek!

Po necelých čtyřech hodinách loď mohutně troubí a my zahlédneme lombocký přístav Lembar. Aleluja! Naše strastiplné putování ale ještě není u konce, pořád je tma a šíleně brzo. Venku před přístavem je liduprázdno, takže bereme zavděk taxíkem, který nás příblíží k našemu ubytování. Píšu příblíží, protože jakmile řidič dojede do hlavního města Mataram, dál se mu nechce. Chvíli se dohadujeme, chce zvyšovat cenu, ale nakonec se necháme vysadit a na ubytování si necelé dva kilometry dojdeme po svých.

Je sedm hodin ráno, cesta už nám připadá nekonečná a umíráme únavou. I tak si ale všímáme naprosto evidentních rozdílů. Do kroku nám vyzpěvuje muezín, míjí nás drožky tažené malými koníky, takzvané cidemo. Alespoň máme možnost pozorovat probouzející se všední život na ostrově Lombok.

V ubytování už jsou naštěstí vzhůru, takže nás vpustí dovnitř a my se setkáváme s majitelem,  svérázným australským dědečkem, který si nabrnkl místní mladou Balijku, a příštích několik hodin si povídáme. Po snídani už jsme prakticky upadali do kómatu – check in byl až ve 12. Zahalený muslimský pár, který bydlel v našem pokoji před námi, se ne a ne odstěhovat, odpočítáváme každou minutu. Se zpoždním se o půl jedné konečně dostáváme do našeho nového domova. Vykoupeme se v bazénu a chceme si chvíli odpočinout, ale z krátkého šlofíka se budíme až pozdě večer. Je nám jasné, že jsme udělali zásadní chybu. Ale nač plakat nad rozlitým mlékem! Zítra je taky den.

VILLA YUKIE SENGGIGI
- cena během pobytu cca 600Kč za pokoj za noc

- snídaně v ceně

- pěkný, prostorný pokoj v proskleném bungalovu s velkou koupelnou

- možnost koupání v bazénu (i když moc udržovaný nebyl)

- rodinná atmosféra

- dala se objednat jídla i mimo snídaně, ale za tu cenu za to až tak nestály

- lokalita „mimo civilizaci“, ubytování napříč názvu není ve městě Senggigi (a spíše blíž Mataramu)

Druhého dne po snídani zjistíme, že místní skútry jsou už všechny rozpůjčované. Australan nám sice nabídne klasickou motorku, ale naštěstí nám ještě zůstalo natolik soudnosti, že jsme s díky odmítli. Čekalo nás tedy první samostatné zajištění skútru v klasické půjčovně. Odchytneme taxík do Senggigi, který nás vyklopí přímo u jedné z nich. Majitel to na nás chvíli zkouší, ale po takové době na cestách nejsme žádná ořezávátka a moc dobře víme, v jaké cenové hladině pronájmy pohybují. Nakonec usmlouváme den za 65 tisíc rupií. Tentokrát jsme dostali novou verzi Hondy Vario, která se na rozdíl od staroušků z posledních dní trochu jinak ovládala. Majitel půjčovny si nás nedůvěřivě prohlížel a párkrát se zeptal, jestli jsme už na skútru opravdu někdy jeli :D čekáme nějaké oficiality, v papírech čteme všechny možné zkazky o kopírování kreditní karty a podobně, ale nakonec mu strčíme jen Tomovu na papír okopírovanou občanku. Můžeme jet!

Nová motorka je jakási citlivější a ukolíbanější, ale aspoň nás nedrásá neustálým vrčením. Cestou k jihu ostrova se musíme prodrat hlavním městem Mataram a zvládnout poměrně velký provoz. V jednu chvíli jsme zastavili u krajnice, abychom se podívali do mapy a ejhle! Hned se u nás zjevil policista. Naštěstí nám chce jen rozradostněně poradit, kudy jet dál. Jakmile se vymaníme ze zácpy, která vede do přístavu Lembar, svištíme o sto šest.

Míjíme další a další mešity, jedna se blýská, z druhé odpadávají cihly, a takhle stále dokola. Do toho všeho krákorání muezína. Poprvé v životě trháme rychlostní rekordy, protože naše trasa vede přes cosi jako dálnici k nově stavěnému letišti a asfalt je opravdu na jedničku z hvězdičkou. Zato okolí... vše vyschlé, krajina placatá, podél cest chatrče a zamračení lidé, kteří na nás pokřikují. Co vám budeme povídat, s Lombokem jsme si prostě od první chvíle nepadli do noty. Jedna věc je ale parádní – míjíme na skútru obří stáda krav a nakonec i opravdové vodní buvoly! 

My se ale chceme podívat na Sasaky, což jsou původní obyvatelé Lomboku. V hledáčku máme vesnici Sade, kterou nakonec míjíme, dav turistů nás trochu odrazuje a později se dočítáme, že je opravdu už poměrně „byznysově“ zaměřená. Vesnička, v které nakonec zastavujeme, se jmenuje Ende a vůbec nic o ní nevíme. Rozhodující je pro nás fakt, že nikde nevidíme žádného bělocha.

Hned u vchodu nám místní oznámí, že si vesnici nemůžeme prohlédnout bez placeného průvodce, ale toho nakonec vůbec nelitujeme, protože bez mladého klučiny, kterého nám přidělili, bychom si z návštěvy prakticky nic neodnesli. Celou dobu jsme si totiž povídali o místních zvycích, o historii i o tom, jak vlastně doopravdy žijí Sasakové teď, v dnešní době.

Sasacké chatrče mají střechy z rákosu, který se každé dva roky musí měnit, a podlahu vyrobenou z hlíny a kravích lejn. Jelikož ale taková podlaha hodně praská (a hlavně je prý posvátná), jednou z nejčastějších ženských aktivit je právě vyspravování země. Dům je rozdělen na dvě „místnosti“, i když z hlediska našeho chápání jde o místnost jednu. K vnitřnímu prostoru totiž připadá venkovní zastřešená terasa, která je pokojem pro muže. Interiér chatrče nemá okna, takže všechno v něm působí dost temně. Jedním z důvodů je prý to, aby rodině nikdo neukradl dcery. Muž spí spolu s manželkou uvnitř pouze pokud mají líbánky a později kvůli zplození potomka – zase ale tak hloupí nejsou, takže rodinky plodí jedno miminko za druhým, aby chudák chlapík nemusel vegetovat na verandě. Obvyklý počet je prý tak 4 až 7 na rodinu. Náš průvodce se skoro urazil, když jsem se zajímala o to, jak děti přicházejí na svět – přece v nemocnici ve městě, zase tak zaostalí nejsou! Kdyby tak věděl, že přetechnizovaný západní svět už se snaží zase vracet do minulosti.

Jednou z nejzajímavějších budov ve vesnici je vždy sýpka, kterou rozeznáte podle zvláštního zaobleného tvaru – má připomínat ostrov Lombok. S rýží smí manipulovat pouze ženy, protože je pak více posvěcená. Ženy také tráví mnoho času tkaním sarongů. Dívky si dokonce vybírají chlapce tak, že upletou sarong a svému vyvolenému ho darují.

Dozvěděli jsme se i takové legrace, že na záchod se chodí do pole, protože tak zadarmo hnojí :D krávy prý využívají opravdu primárně na mléko, lejna a zemědělskou práci. Když jsme se zeptali na nějaké konzumování hovězího, tak prý maximálně při veliké slávě.

Rozhodně nezajímavější byla debata o aktuálním stavu věcí. Většina místních mladých lidí prý stále touží žít tradičním způsobem. Pokud by si chtěli postavit moderní obydlí, jsou vykázáni za hranice vesnice. Do města se nikdo nehrne – pokud by se odstěhovali, najednou by se ocitli v reálném světě s nutností hledat si složitě práci. A tady přece vyžijí z darů od turistů.

Po nacvakání desítek fotek a malého peněžního příspěvku jsme se vydali dál na jižní pláže. Zde musíme vzít zpátky veškeré výtky na Lombok, jehož atmosféra nám oproti milému hinduistickému Bali nesedla. Protože ty pláže, ach! Předčily všechny, které jsme doposud viděli. Hned jako první jsme okusili Tanjung Aan a kochali se tyrkysovou vodou a skalisky okolo. Voda byla sice poměrně mělká, ale na koupání parádní. Škoda jen otravných prodavačů náramků a sarongů, ale tomu se v Asii moc nevyhnete.

Asi po hodince jsme nakopli skútr a projeli surfařským střediskem Kuta, kde jsme se naobědvali. Zabydleli jsme se ale na další doporučené pláži (nebo spíš zátoce) Mawun. Trochu sice fouká, takže se dělají vlny a ve vodě plavou mořské řasy, ale i tak se tu krásně relaxuje.

Jsme z pláží tak unešení, že ani nevnímáme, jak černá mračna se nad námi stahují. Vydáme se hledat ještě poslední vytipované místo, do třetice všeho dobrého, ale nemísto toho dojedeme pouze k zamlženému pobřeží, kde místní ženou stáda vodních buvolů. Začíná liják. Schováme se pod rozpadlý honácký přístřešek a málem nám vypadnou oči z důlků, když několik buvolů projde pod stříškou na dosah ruky. Zatím se ale smějeme, vždyť místní tropické přeháňky trvají maximálně čtvrt hodinky, no ne?

Po třiceti minutách jsme v zimě a pod protékající střechou začali být lehce nevrlí. Nedalo se nic dělat, podmínky se zhoršovaly, blížila se totiž tma. Vyjeli jsme na únavnou cestu domů skrz bodající déšť, promrzlí v mokrých plavkách s nánosy písku. Jak už to tak ale bývá, na tyhle nejhorší chvíle dnes vzpomínáme se širokým úsměvem.

Na večeři jsme prasácky zastavili v Pizza Hut a snad poprvé vzali zavděk venkovní terasou, protože uvnitř klimatizované restaurace by se z nás stal lusknutím prstu rampouch. V osm večer jsme pak vrátili skútr, nakoupili v supermarketu a na zadním sedadle taxíku snili s drkotajícími zuby o teplé sprše v našem pokoji.