Nejkrásnější krajinou Bali

| PŘEJEZD DO AMEDU | VÝCHODNÍ PLÁŽE A ŠNORCHLOVÁNÍ | TIRTA GANGGA | PASIR PUTIH | 

Ráno, odpočatí po výtečné masáži, jsme si přivstali k snídani a trošce balení na poslední chvíli. Chystali jsme se totiž opět přesunout, a to na nejvýchodnější cíp ostrova Bali do Amedu. Jakýmsi záhadným způsobem jsme evidentně postupovali zcela proti zvyklostem ostatních turistů, protože tímto směrem z Loviny neexistovalo žádné pravidelné spojení. Diskutéři na fórech se hrozili nad špatnými cestami i nad šílenou délkou této trasy, čímž jsme se nechali trochu znejistět. Oslovili jsme několik soukromých řidičů přes internet už před cestou, ale nakonec vyšla nejlépe opět společnost Perama, s tím rozdílem, že jsme si namísto lístku na klasický bus museli zařídit auto s řidičem pouze pro sebe (600 000Rp za oba). Docela nás pobavilo, když zpoza volantu vykoukl stejný chlapík, který nás před pár dny naháněl a vnucoval odvoz z „odsunuté“ kanceláře Peramy do centra Loviny. Holt kapacity zaměstnanců asi nebyly nekonečné.

Vozidlem pro dnešní den byl tedy mini shuttle s kapacitou šest lidí, takže při větší obsazenosti by se cesta určitě víc vyplatila (jelikož jsme ale neměli jinou možnost, nemohli jsme si vybírat). Řidič nám při výjezdu z Loviny ochotně zastavil v místním Carrefouru. Podle našeho mínění neměl s klasickou obchodní sítí Carrefour společného zhola nic kromě zavedeného jména v asijském vydání, ale byl dobře zásobený a u vchodu skrýval nevídané bohatství – několik budek s různými druhy bankomatů! Tuším, že řidičovi málem vypadly oči z důlku, když nás viděl deset minut pobíhat z jedné skleněné ohrádky do druhé. První chtěla nečekaný poplatek za výběr, druhá nás překvapila nezvykle nízkou hodnotou maximálního výdeje, třetímu zase došly bankovky :D tato epizoda jasně ukázala, jak se na Bali vyplatí promyslet výběr peněz ve vhodné lokalitě.

Všichni internetoví znalci popisovali cestu dlouhou 3-4 hodiny, proto jsme naplánovali odjezd na devátou ranní. O to větší bylo naše překvapení, když nás řidič vyklopil v Amedu už v 11 hodin. Paní domácí nás mile uvítala a my během čekání na check in, který začínal v poledne, posvačili.

 MANIS HOMESTAY

- cena během pobytu cca 600Kč za pokoj za noc

- v ceně snídaně, ale bez nějakého zajímavého výběru

- pěkný, čistý a dostatečně veliký pokoj, krásná postel s nebesy (alias moskytiérou)

- velmi zajímavě řešená koupelna se sprchou pod otevřeným nebem a listy banánovníků, pro nás skvělý zážitek, pro někoho možná nevýhoda (třeba žaludeční potíže si u této „venkovní“ toalety asi neumím představit)

- ubytování bylo přímo u silnice, takže dovnitř pronikal hluk z dopravy a troubení klaksonů

- pokoj byl součástí nízkého bungalovu s teráskou a celá přední strana byla prosklená francouzskými dveřmi, takže pokud jste se nechtěli extrovertně vystavovat, museli jste mít neustále zatažené závěsy (nashle, sluníčko!) 

Jakmile jsme se uhnízdili, proběhlo bleskové přestrojení do plavek. Konečně zase do moře! Jsme na Bali a málem jsme se ještě ani nekoupali. Po krátké cestě po silnici a mezi domky jsme se dostali na typickou černou pláž na východu ostrova, kterou tvořil vulkanický písek. Chvíli jsme se proplétali mezi katamarány, pobřeží se zdálo spíš „funkční“ než relaxační, ale po chvilce chůze po ostrém kamení, které prý Tomovi líbezně masírovalo chodidla a mě nutilo s jekáním poskakovat sem a tam, jsme zakotvili na Amed beach, kousek před zátokou Jemeluk, která je proslulá svými příležitostmi ke šnorchlování. Pláž už se naštěstí přehoupla do písku, i když ve vodě se na začátku stále šlapalo po kamenech - určitě by se sem hodily boty do vody. Zaradovali jsme se ale, když se ukázalo, že na rozdíl od Seminyaku se neplatilo za lehátko! Vybrali jsme si jedno v polostínu kousíček od vody, které patřilo Amed Café, a zbytek dne jsme si tu a tam objednali za pár korun džus (jídlo ale nic moc). Pohodlné relaxování tím bylo obstaráno. A co víc – na to, že byla neděle, tak se s námi válel u vody možná jeden nebo dva páry.

U našeho ubytování se daly vypůjčit brýle, šnorchl a ploutve za 30 000Rp (předpokládám, že bez problému i na dalších místech v Amedu), ale my vytasili vlastní šnorchlovací vybavení a během pár vteřin už pozorovali hejna ryb, modré hvězdice a tu a tam i želvy. Mořské dno tu nebylo nějak speciálně výjimečné, ale pro průměrného šnorchlaře, který se u toho s radostí plácá v oceánu, to naprosto dostačovalo.

Cestou zpátky na ubytování jsme se zastavili ve Warung Enak, kterému jsme byli věrní po celý zbytek pobytu na východním pobřeží a dodnes na něj vzpomínáme. Parádní smoothies, obří porce za dobré ceny, moc chutné ryby, co víc si přát? Snad jen čokoládový dortík jako dezert mě zklamal, holt na Bali chuť na sladkého západního typu jen tak neukojíte.

Druhého rána po snídani jsme vyfasovali skůtr v typickém balijském modelu Honda Vario a polemizovali o cíli naší dnešní výpravy. Původně jsme chtěli vyrazit na chrám Pura Besakih, což měl být opravdu krásný chrámový komplex, ale po přečtení zděšených recenzí na tripadvisoru jsme si nechali zajít chuť. Téměř všichni psali, že jde o místo, kde domorodci opravdu nehorázným způsobem okrádají turisty, vnucují jim falešné „povinné“ průvodce a podobně. Nemám tušení, jak moc hrozné to tam ve skutečnosti je, takže posouzení nechám na vás, ale za naši dosavadní dovolenou už jsme asijské podlézavosti a vnucování viděli dost a věděli jsme, že se toho nechceme účastnit.

Místo toho jsme šlápli na plyn směrem k vodnímu paláci Tirta Gangga. Opět jsme se přesvědčili o tom, že dny na skútru jsou ty nejbáječnější. Projížďky po krajině východního Bali ještě teď považujeme za jeden z vrcholů této dovolené a kdybychom se na ostrov ještě někdy dostali, určitě v těchto končinách strávíme více času. Úžasně zelená rýžová pole, zátočiny v začínajících horách, které vám otvírají nové a nové výhledy do údolí... k tomu všemu přidejte naprosto nevídanou věc, krásně udržované silnice! Myslím, že jsme dokonce trhli rychlostní rekord a vyhrabali se z naší obligátní srabácké třicítky, ale kdo ví – na skútru totiž nefungoval tachometr :D

Taky jsme tu ale viděli naši první bouračku, což se na Bali zdá skoro nemožné, protože místní se v tom dopravním chaosu dokážou zázračně dobře orientovat. Tady je ale zradily serpentiny v kopci – balijci s oblibou jezdí v úplném středu silnice, jenže bez jakékoliv viditelnosti do potřebné vzdálenosti se jim to vymstilo. Náklaďák proto úplně sejmul předek osobního auta. V dalších minutách jsem se na tomto úseku cesty cítila trochu nepříjemně, ale brzy to opadlo.

Projížděli jsme poměrně pěknými městečky a míjeli malé mávající děti ve stejnokrojích. Místní tu vůbec byli nějak vyjevení z turistů. V obavě ze zajížďky (jak už víte z předchozích zápisků, nebylo by to poprvé) jsme tu a tam potřebovali zastavit a podívat se do navigace, k čemuž jsme potřebovali vhodné místo na kraji silnice. Tím vyvoleným prostorem se většinou stal vjezd do nějakého balijského domu. Během deseti vteřin se ale na zápraží srotila celá rodina včetně pěti sousedů a všech místních psů, kteří na nás zírali a hledání v mapě docela znesnadňovali :D celkově jsme si tu ale hrozně užili takové všední normální Bali, bez shonu a „naleštěné bídy“ pro turisty.

Ještě před první zastávkou jsme načerpali dva litry benzinu – tentokrát z petky namísto lahve absolut vodky. Taky jsme se poprvé setkali s policií. Měla jsem z ní docela strach, ostatně jako vždy, když si dopředu zjišťujete informace o dané zemi a zapamatujete si hlavně varování. Honem jsem vzpomínala na to, kde máme „fiktivní“ peněženku pro policisty, abychom je uchlácholili malou pokutou a oni nezahlédli skutečné peníze, které si s sebou vezeme. Nic z toho se ale nekonalo. Pán viděl, že máme helmy, nijak rychle jsme nejeli, a spokojeně pohlédl na první stranu mezinárodního řidičáků. Ani se jím neobtěžoval listovat. Namísto toho jím zběsile mával na vedlejší odstavený bělošský pár, který řidičák evidentně nevlastnil a dostával to pěkně sežrat. Během minuty jsme byli znovu na cestě.

Do Tirta Gangga jsme dorazili docela brzy, ještě tam nebylo moc turistů. Zaplatili jsme vstupné 20 000Rp, ani nebylo potřeba vytahovat sarong a zahalit se. Tohle místo má moc fajn relaxační atmosféru, na pěkně dlouhou dobu jsme se tu zabavili poskakováním z kamene na kámen, zatímco kolem nás dole v bazéncích rejdili oranžoví koi kapříci, a studovali jsme nejroztodivnější sochy všude okolo. Poblíž se ukrývaly taky rýžové terasy, ale do těch jsme jen zlehka nakoukli – lákala nás vysněná pláž Pasir Putih.

Cestou k ní jsme projížděli městem Candidasa, v kterém bylo ještě o něco víc cítit, že se v této oblasti zdržuje hodně starších párů, které opustily svoje původní živobytí a odjely sem na důchod. Po krátkém hledání jsme ale zakotvili v čemsi, co se tvářilo jako BBQ reggae podnik (dokonce v něm visela i česká vlajka) a nelitovali jsme. Upovídaný číšník nám naservíroval kuřecí s ananasovou salsou a Tomovi pořádnou porci vynikajících krevet.

S plnými pupky nebyl úplně dobrý nápad pádit do moře, ale nedokázali jsme vydržet. Zaparkovali jsme skútr u pasoucích se krav, s povzdechem vytáhli 10 tisíc rupií (přirážka pro bílé) a honem honem slezli kamenitý kopeček, který zátoku ukrýval. Krásný bílý písek, žádné kamení, vln i lidí tak akorát. Obsadili jsme „lehátko za pití“ a vrhli se do vody. Na Pasir Putih jsem si z celého Bali zaplavala snad nejlíp a vydrželi jsme tu na naše poměry dost dlouho, takže určitě doporučuji. Minimálně pro ty fantastické fotky!

Cesta zpátky do Amedu nám zabrala hodinu v kuse, za což nám naše pozadí nepoděkovala, zato žaludky byly ve Warung Enak nadmíru spokojené. A odtud to byl už jen kousek do naší džunglové sprchy a postele s nebesy!