Dvojí poprvé - koupání ve vodopádech a balijská masáž

| HORSKÝ PŘEJEZD DO LOVINY | VODOPÁDY SEKUMPUL |

Původně jsme hned zrána plánovali vyrazit na Campuhan Ridge walk, která slibovala úžasné výhledy do smaragdové ubudské džungle, ale usoudili jsme, že nic se nemá přehánět. Místo toho jsme si přispali, v klidu zabalili (celkem jsme na této dovolené pakovali osmkrát!) a dali si poslední výstavní snídani - zeleninovou omeletu a ovocný salát s jogurtem a müssli, vše samozřejmě servírované na palmových listech a za doprovodu tropických zvuků.

Kolem půl 11 jsme vykročili na už známou horoucí vycházku k zastávce autobusu Perama. Tentokrát na cestu do Loviny přistavili minibus, jelo podstatně méně lidí. Zatímco jsme čekali, až se všichni vypraví, poslouchali jsme nešťastný hovor rozevlátého australského surfaře u vedlejšího stolu. Pochopili jsme, že postupně obvolává známé a vysvětluje jim, že mu ukradli peněženku a nemá u sebe žádné doklady a peníze, načež je prosí o pomoc. I to se bohužel může přihodit, obzvlášť v takto turistických oblastech, myslete na to! 

Radíme dorazit včas. Měli trochu přebookováno, takže s lidmi, co se objevili na poslední chvíli, nastal problém - museli přistavit další auto, jeden pár chtěli rozdělit do různých vozidel a tak dále.

Vyrazili jsme opět na čas, v 11:30. Místo obyčejného a suchopárného přesunu z bodu A do bodu B nás ale čekala zážitková, vyhlídková trasa. Podle GPS v mobilu jsme rozhodně nejeli po hlavní silnici, kdo ví, jestli kvůli uzavírkám, nebo čisté touze řidiče nám to okořenit. Minibus si nic nezadal se slonem, kolébali jsme se ze strany na stranu ještě stokrát víc. Do kopců se pro jistotu vypínala klimatizace a všichni jsme vůz tlačili očima i telepaticky. Pokud jste obzvlášť choulostivé povahy, doporučuji polštářek pod zadnici :D

Ale ten pohled z okýnka! Krajina se postupně měnila z rýžových polí do neprostupné džungle. Míjeli jsme ohromné propasti, rozevírající tlamu pod šílenými serpentinami, které jsme křižovali nahoru a dolů, nahoru a dolů. Postupně jsme se dostali až do hor a k horským jezerům Bayan a Beratan. Najednou se vše změnilo - projížděli jsme skrz muslimské vesnice, venku se ochladilo, začalo poprchat, lidé byli úplně jinak oblečení a celá atmosféra se evidentně lišila.

Do Loviny jsme dorazili kolem druhé hodiny, opět se čas nelišil od oficiálních předpokladů. Jak už se dalo čekat, Perama nezklamala a všechny vyklopila ve vakuu mimo město. Okamžitě k nám přiskočilo několik pracovníků a tvrdilo nám, že jsme blázni, pokud chceme jít pěšky (odvoz nabízeli za 15 000Rp). Do centra Loviny to opravdu bylo podle mapy daleko, pozor na to! Náš hotel měl být vzdálený zhruba kilometr a půl, takže jsme zariskovali a plně naložení zahájili pochod. Málem jsme sice lekli a několikrát se ztratili, ale polomrtví jsme posléze stanuli v recepci.

Slečna na recepci nám velice opatrně a zhrzeně oznámila, že pro nás nemají pokoj, a musí nás povýšit do deluxe room. Soustrastně jsme tedy souhlasili :D oči nám zajiskřili při pohledu na krásný bazén ve dvoře a netrvalo dlouho, než jsme si naše natřesené prdýlky vyložili do lehátka a zchlazení upíjeli čerstvé džusy.

IMA GUESTHOUSE AND SPA

- cena během pobytu cca 600Kč za pokoj za noc

- pokoj jsme měli povýšený na deluxe, takže nemůžeme posoudit standard - ale super koupelna, prostorné, dokonce cosi jako kuchyňský koutek

- v podstatě náš jediný pobyt s regulérním a moc pěkným bazénem

- poskytují také různé procedury typu masáž, kosmetika…

- možnost pronájmu skůtru

- možnost dát si jídlo, ale dovážejí ho z nedalekého warungu (delší čekání, nebylo nic extra)

- poměrně složité najít i s GPS

- lokalita je v podstatě MIMO centrum Loviny (Lovina Beach je vzdálená dva kilometry, nejbližší pláž kilometr)

Druhý den ráno jsme konečně mohli posnídat dřív než v 8, jak tomu bylo v předchozích hotelech. Paní na recepci málem vypadly oči z důlků, když zjistila, že jsme o půl osmé opravdu vzhůru a hladoví. Oba jsme posnídali klasickou banánovou palačinku. Víte, kdy máte na Bali fakt smůlu? Když nejíte banány :D musím říct, že jsem jich tu snědla rozhodně nejvíc za celý dosavadní život.

Podruhé na skútr! (70 000Rp) Vypadal úplně stejně jako v Ubudu, jen to byl větší stařeček a chybělo mu tak dobré odpružení (ale horský přejezd nás vytrénoval). Dnešním cílem se staly vodopády Sekumpul.

Trasa nás zavedla přes Singaraju, která byla kdysi hlavním městem Bali a dodnes je s necelými sto tisíci obyvateli druhým největším městem ostrova. Po hlavě jsme se tedy vrhli do maximálního provozu! Všechno jsme ale zvládli na jedničku. Jenom ta rychlost - maximální dosažená padesátka, klasika zase třicítka, takže 30km vzdálenost utíkala opravdu proklatě pomalu. Hned za městem se krajina opět rozvolnila a v jedné z vesnic jsme dokonce na korbě auta spatřili prase nebodnuté na kůl, známá tradiční balijská pochoutka (pokud neznáte, pusťte si legendárního Freda z pořadu S kuchařem kolem světa, doporučuju všemi deseti, jeho chichot už nedostanete z hlavy).

Jak už je naším zvykem, dorazili jsme k místu cestou tak neznámou, že se i místní ptali, odkud jsme se tam vzali. Hned nám nabízeli své průvodcovské schopnosti spolu s varováními, jak je to náročné a že to je potřeba. Moc se nám to nezamlouvalo, ale když nakonec jeden z nich zmínil, že přispějeme na místní komunitu, poddali jsme se. Nakonec jsme mu zaplatili 130 000Rp za oba a zpětně musím uznat, že se nejednalo o špatnou investici. Bez místního bychom nejspíš hodně váhali, kudy a jak se k vodopádům přes náročný terén dostat.

Samotný sestup k vodopádům vás nijak nezmůže, i když očekávejte asi deset tisíc schodů a vratké zábradlí. První vyhlídkový bod, kdy se nám vodopády zjevily z nadhledu, nás opravdu uchvátil. V podstatě se jedná o několik kaskádovitých vodopádů pohromadě (sekumpul znamená v indonéštině doslova „skupina“) o výšce zhruba 80 - 100 metrů, obklopených úžasnou bujnou zelení. Museli jsme se dostat co nejblíže! Zpevněná cesta brzy skončila, ale my se odvážně brodili skrz řeku a soustředěně našlapovali na kluzké kameny. 

Určitě nedoporučuji jít k vodopádům v žabkách - sice si je rychle sundáte, pokud půjdete do vody, ale na zbytku cesty jsme byli rádi za relativně pevné sandály, které noze poskytly podporu.

Mohlo být kolem desáté hodiny ranní, zatímco jsme se centimetr za centimetrem pídili k vodopádu, ale téměř nikoho jsme nepotkali. Když jsme stanuli na cípu země před jezírkem pod vodopády, právě odtamtud odcházel jeden mladý pár. Celé tohle úžasné místo zbylo jen pro nás!

Nechali jsme věci u průvodce, který nám zároveň pořídil pár pěkných památečních snímků (další nesporná výhoda doprovodu) a vrhli se do vody. Velice rychle jsem od „vrhání se“ upustila, jakmile se ukázalo, že voda má snad deset stupňů. Ale co, zatnout zuby, jdeme do toho! Takový zážitek si jen tak nezopakujeme.

Stáli jsme uprostřed obrovského proudu vody a já chvílemi prostě musela radostně/zděšeně ječet, zatímco se nám do ramen zarývaly bolavé jehlice ledové vody. Cítili jsme na sobě cosi jako vítr, možná od toho, jak se voda odrážela zpět od hladiny jezera. Bylo to něco naprosto neuvěřitelného a jeden z nejlepších momentů dovolené!

Později jsme se ještě podívali k vedlejšímu menšímu vodopádu, ani ten jsme nevynechali jako příležitost ke koupání. Následovala cesta vzhůru k motorce, kde jsme málem vyplivli duši na tom nespočtu schodů. Měla jsem pocit, že jsme u vodopádu strávili sotva pár minut, ale jak se ukázalo, zabralo nám to dvě hodiny! Nahoře jsme se museli osvěžit ledovou coca colou - místní ví moc dobře, kde si udělat stáneček s prodejem. Na obloze se stahovala zlověstná černá mračna, z dálky se dokonce ozývaly hromy. Museli jsme rychle zhodnotit situaci a bohužel vypustit vodopády Gitgit a jezera v horách. Nehledě na počasí si myslím, že se zdejší rychlostí přesunu po silnicích bychom snad do hor ani nestihli dojet včas.

Ve vteřině, kdy jsme nasedli na motorku, začalo kapat a výrazně se ochladilo. Vyvinula se z toho poměrně adrenalinová jízda, kdy jsme se pokoušeli bouři ujíždět a šlehali za námi hromy blesky. Nakonec nás přece jen v Singaraji dostihla, a tak jsme coby zmoklé slepice zaparkovali o půl třetí na hotelu.

Neubránili jsme se lehkému zklamání, že nám počasí v podstatě poprvé výrazně narušilo plány, ale nakonec jsme objevili více než skvělou alternativu. Balijskou masáž! Jelikož v sobě náš hotel ukrýval cosi jako wellness, hbitě jsme se dotázali na ceník a vybrali si masáž celého těla spolu s použitím lávových kamenů. Nejenom, že ani jeden z nás dodnes masáž neabsolvoval - balijské masáže jsou vysloveně proslulé a patří v průvodcích k top doporučovaným zážitkům. Trvat měla hodinu, nakonec se protáhla na celkovou hodinu a půl, a stála dohromady za oba 300 000Rp (na ulici byste ji patrně usmlouvali levněji). Drobné Balijky nás nešetřily a namasírovaly nám každičký centimetr těla včetně obočí a jednotlivých prstů na rukou, ale byla to slastná bolest. Především na lýtka, ztvrdlá dennodenní chůzí po ostrově, to můžu doporučit.

V Lovině jsme už víc času nestrávili, další den nás čekal brzký přesun do východního Amedu. Typickou honičku za delfíny jsme vynechali, nečetli jsme na ni moc dobré recenze, a černé lávové pláže jsme viděli pouze zpovzdálí, moc nás nelákaly. Minimálně kvůli vodopádu Sekumpul sem ale zamiřte!