Hurá do divočiny

O OBCHODECH A OBĚTINÁCH | PŘEJEZD DO UBUDU | OPIČÍ PRALES | TANEC KECAK | 

Ještě než jsme se skutečně opustili Seminyak, zastavili jsme se naposledy doplnit zásoby v supermarketu. Nemám tušení, jestli se jmenoval po pivě, nebo pivo podle obchodu, každopádně BINTANG je prostě kult. Narazili jsme na celou sekci s regály plnými dárkových předmětů a polovina chlápků na Bali chodila v nátělníku s obřím nápisem Bintang. My pivaři nejsme, takže jsme ho asi dostatečně neocenili, ale přesto jsme jednu lahev zkusili - v obchodě vyšla na 20 000Rp, v restauracích byla o dost dražší, za alkohol si tu připlatíte. V obchodě jsme objevili velkou spoustu známých věcí zrovna jako totální úchylárny typu - plátky sýru čedar s příchutí pomeranče a podobně. Obecně mléčné výrobky se zdály dražší (jogurty, sýry), milovníkům čokolády by se tu asi nelíbilo. Samozřejmostí je obrovský výběr ovoce včetně druhů, u kterých jsme absolutně netušili název ani původ. Pečivo jako u nás doma rozhodně také nečekejte (český chléb prostě nenajdete nikde na světě), ale kromě obřích zvláštních toastů bez kůrky se v takové „cizácké“ sekci (asi jako u nás v Tescu regál s asijskými potravinami) daly objevit jakési francouzské bagety, něco na způsob croissantů a podobně. Voda tu byla z našeho pobytu nejlevnější, 1.5litrová lahev stála kolem 3 000Rp, což je asi šest korun. V dalších obchodech v jiných částech Bali byla o něco dražší, ale nikdy ne přes 10 000Rp (značky Oasis a Club byly úplně všude a chutnaly normálně).

Nedílnou součástí dovolené na Bali jsou všudypřítomné obětiny. Kromě vchodů do domu a prostředků chodníků je najdete právě i na takových místech jako pokladna v supermarketu nebo na palubní desce auta. Balijci jsou velice zbožní lidé, jejichž život se náboženským rituálům významně podřizuje - jeden místní nám dokonce vyprávěl, že právě proto jsou častými zaměstnanci podniků spíše Jávané, protože Balijec nic pořádného nestihne udělat. Obětiny mají podobu malých mističek z palmových listů, které jsou vyplněné nekonečnou variací drobností, přes květinky (na každém kroku zde vidíte krásnou plumérii), ovoce, vonné tyčinky, sušenky zabalené v obalu… nikdy ovšem nechybí rýže. Tyto obětiny se předkládají nadpřirozeným bytostem a duchům předků, kteří se navracejí domů. Pro dobré bohy se obětiny umisťují na oltáře, naopak pro ty zlé se pokládají na zem. O tento rituál se starají ženy, sami jsme ho nejedenkrát viděli - žena obětinu umístí, zapálí vonnou tyčinku, udělá zvláštní pohyb rukou s pomodlením a pokračuje dál. V podstatě je to nekonečná činnost, často tráví stařečkové celé dny tím, že jen pletou košíčky z palmového listí. Obětina je poté ponechána vlastnímu osudu, což určitě většinu turistů vyloženě vytáčí - pokoušíte se je přeskakovat na chodníku, kličkovat mezi nimi na silnici, potkáváte je seschlé a špinavé na každém kroku. Jednou jsme do nich omylem zaparkovali skútr, což paní domácí přivedlo málem do mdlob a motorku jsme další den našly utopenou v nových obětinkách. Mají ale i hezký konec - tu a tam jsme zahlédli třeba ptáky, kteří se přilétli nakrmit rýží.

Ale zpátky k našemu dni. Vydali jsme se do kanceláře Perama tour, o které jsem se zmiňovala už v článku o přípravách na cestu. Chvíli na nás trochu nechápavě hleděli, asi pro ně byl šok, že někdo požaduje tolik spojů a ještě je má dopředu objednané. Na této přepážce nám vypsali jízdenky na všechny naše budoucí cesty, takže jsme si je pečlivě schovali a posadili se do speciální čekárny. Vše se zdálo poměrně zorganizované a důvěryhodné, takže žádný strach. Jenom doporučuju dorazit včas - na dalších pobočkách jsme viděli, jak trochu zmatkují v počtech cestujících, přistavují nové minibusy a nutí páry a skupinky rozdělit se, což může být nemilé. Brzy nás povolali k nástupu do hybrida mezi autobusem a minibusem, který zhruba z poloviny plný vyrazil bez zpoždění k Ubudu. To nabral až díky klasickým zácpám, ale naštěstí nic strašného - namísto avizované hodiny a půl jsme dorazili za dvě hodinky. Čím více jsme se blížili, tím hezčí se zdála krajina. Ubud byl najednou drobnější, rozmělněný, se spoustou stromů v ulicích. Jaký opak Seminyaku. Sláva!

Zastávka Peramy v Ubudu byla trochu dál od centra, což se i v dalších týdnech ukázalo pravidlem - je to jeden ze zaručených triků, jak natáhnout turisty. Vyhodí vás někde mimo, takže si zmateně zaplatíte další odvoz, ať už přímo od nich nebo od nasmlouvaných taxikářů. My jsme se naštěstí vždycky orientovali podle GPS a jasně věděli, na čem právě jsme. Ten kilometr se většinou ujít dá, jen se nenechat zpanikařit. Po krátké ufuněné vycházce ve vedru jsme i s krosnami stanuli na prahu našeho nového ubytování - Made Arsa homestay.

MADE ARSA HOMESTAY

- cena během pobytu cca 400Kč za pokoj za noc

- rozhodně jedno z našich top ubytování během pobytu, krásně čisto, parádní koupelna

- nejkrásnější snídaně s velkým výběrem

- moc milí sdílní majitelé, od kterých se dozvíte něco o místních zvycích

- možnost pronájmu skůtru

- velice blízko Opičímu pralesu, do klasického centra se musíte projít víc

- nemají bazén, pokud se chcete koupat

- lokalizace je trošičku horší skrz spleť malinkých vnitřních uliček

 Zbývalo nám celé odpoledne a večer, takže jsme se vrhli do prozkoumávání města. Naším prvním cílem byl Monkey forest, tedy ,,obávaný“ opičí prales. Vstup stál v tu dobu 40 000Rp a hned u něj jste se mohli nechat vyděsit tabulemi s pokyny co dělat a co nedělat. Oproti opicím v Uluwatu nám ale nepřišli tak agresivní, možná už jsme si zvykli. Opičí prales je opravdu kousek deštného pralesa, rozhodně ale nečekejte nějakou závratnou divočinu - i tak je to ale moc pěkné místo s mnoha tajemnými a magickými zákoutími plnými soch, jezírek a zavěšených lávek nad říčkami. Pozorovat opice je vlastně fascinující - mnoho z nich sedí a zírá kolem sebe zrovna jako lidi. Divácky nejvděčnější jsou rozhodně mláďata, úplný top jsou ta malinká, která se nesou na břichách samic. Samozřejmostí je výdělek za prodej banánů, ale opět pro vlastní dobro nedoporučuju - opice prostě zaručeně ví, kde je máte, a nepřechytračíte je. Některým lidem se musíte až smát, logicky nechtějí přijít o všechny banány najednou, koupili je přece kvůli perfektním fotkám s opicemi na facebook. Ale pohled na to, jak se o banány přetahují, utíkají a ideálně je ještě schovají do kapes kalhot, kam se začnou opice sápat… Při krátkém odpočinku na lavičce jsme ale uviděli jednoho z hlídačů, kteří obchází areál s praky, jak láká opice na cosi drobného, pravděpodobně kukuřici. Nakonec jsem se po dlouhém váhání osmělila a on mi s úsměvem, úplně zadarmo, nasypal kukuřici do dlaně a ještě mi pomohl vyčkat na malé opičky, které mi nic neudělají (a měl pravdu, jejich tatínek by mě asi rozsedl, jsou to macci!). Byl to opravdu zážitek a nelituju. Uprostřed focení se na mě nečekaně vysápala ještě další! Byly trochu vlhké a špinavé, ale nic, co by se nedalo snést, ani mě nijak nepoškrábaly. Ale úplně sama bych je asi nelákala.

V centru města jsme si ještě prohlédli Ubudský palác, ale pouze zvenčí, protože už zavíral. Obecně jsme město jako takové až tolik neprozkoumali - utkvěly mi především další ohromné díry v chodnících a to, že obchod s největší koncentrací místních lidí byla pouliční prodejna krytů na mobily. Nejspíš nějaká jejich zvláštní obsese. I zde naprosto chybělo veřejné osvětlení. Ubud by měl být mekkou skutečného Bali a tradičního života, většina z domů je propojená s dílnami umělců a jejich prodejničkami, například náš domácí byl řezbář. Jinak jsme bohužel do nějaké hlubší duševní sféry Ubudu nepronikli - centrum města bylo zaplněné hlavně mladými turisty mířícími do baru a slečnami na vysokých podpatcích a s luxusními kabelkami (opravdu obdivuju, jak to na těch rozemletých chodnících a ve vedru zvládaly).

Večer nás ale přece jen čekala jedna ryze tradiční záležitost - již zmiňovaný tanec Kecak (vyslovovaný „kečak“). Jde vlastně o příběh Rámájana, který ani u nás není neznámý, já si ho matně pamatovala ze střední školy (detaily například zde). Jedná se o indický epos o několika jednáních, který popisuje příběh prince Ramy, jeho manželky Sity a zlého opičího krále, a to pomocí úžasných honosných kostýmů, mimiky, gest a především toho nejdůležitějšího - obřího davu desítek polonahých mužských zpěváků, kteří sborově vydávají směs pokřiků, slabik, zvuků a šílených skřeků mísících se se zvláštním falešným monotónním přednesem vypravěče. Bylo to něco naprosto fascinujícího, magického, skoro hypnotického. Kolem nás už se dávno snesla tma a naše pohledy byly upřené pouze na plápolající svíce uprostřed, kolem kterých se tanec a zpěv soustředil. Kecak skončil zhruba za hodinu, ale ještě po něm následoval takzvaný ,,tanec v transu.“ Věděla jsem, co očekávat, viděla jsem takové věci už v televizi, jako ostatně každý, ale povím vám… na živo to bylo něco naprosto odlišného. Většina mužů odešla, ale zhruba polovina sboru zůstala a posadila se na schodiště, zatímco uprostřed parketu bylo rozprostřeno palmové listí a skořápky od kokosových ořechů. Ty byly posléze zapáleny. Muži spustili zvláštní hypnotický zpěv, načež se objevil stařičký pán a začal skrz oheň a rozžhavené šlupky procházet. Naprostá šílenost! Když vše skončilo a on seděl na zemi s úplně černými chodidly zkroucenými pod sebou, cítila jsem se hrozně.

Vše začínalo v 19:30, až se setmělo, ale rozhodně přijďte dřív, protože dobrá místa se plní rychle. Dějiště bylo poměrně vzdálené od centra, šli jsme určitě kolem dvou kilometrů. Vstupenka stála 75 000Rp (cca 150Kč). Nenechte se nalákat množstvím náhodných prodejců, kteří jsou všude v centru a vnucují vám svoje vlastní představení, zrovna tak jako vám můžou prodat špatnou vstupenku. Dost často nás přemlouvali na „ženský“ kecak, ale ten je pouze jakousi novodobou variantou, tak se nenechte zmást.

Takový byl tedy náš kulturní ubudský zážitek. I nás ale čekal podobný křest ohněm - druhého rána totiž nastal den D, kdy jsme poprvé usedli na motorku!