Tam, kde končí skály

Nebudu slaboch a přiznám, že nás těla po surfování bolela jako ďas, ale objevil se závažnější důvod, proč jsme druhou lekci nakonec zrušili – nechvalně známé „Bali belly“, prostě cestovatelská nevolnost. Nebyli jsme zas tak neopatrní, vodu z kohoutku jsme nepili a nejedli úplně náhodná jídla z ulice, ale přece jen celková změna stravy, množství džusů z místního ovoce omytého obyčejnou vodou… Průvodce tvrdil, že výroba ledu je kontrolovaná a jednou jsme dokonce opravdu viděli kamion, který pytle s ledovými kostkami dovážel, ale i ten mohl být určitě na vině. Neberte to proto na lehkou váhu a raději buďte připravení – ani dvě předchozí návštěvy Číny mě očividně nezocelily. Celá patálie trvala doslova 24 hodin a opravdu nám tak zle snad nikdy nebylo, ale přežili jsme a žehnali rehydratačnímu roztoku.

Cestovní nemoc nám ale překazila několik plánů, i když můžeme rozhodně děkovat, že se nestalo něco mnohem horšího a nemuseli jsme trpět při přejezdech do nového ubytování nebo rušit zakoupené výlety. Vypadlo nám proto z programu objevování prý nejkrásnějších pláží na samém jihu Bali (Padang Padang, Dreamland beach a další) a taky jsme v pudu sebezáchovy jednoznačně zrušili půjčení motorky, s pomocí které jsme se chtěli dopravit na chrám Uluwatu a Tanah Lot. Zpětně musím konstatovat, že nás tohle vlastně zachránilo – první jízdu na motorce jsme kvůli tomu absolvovali v poměrně klidném Ubudu namísto zběsilého hlavního města, kde by to byla vyložená sebevražda. Představte si takovou tu naši typickou špičku před osmou ráno a po čtvrté hodině, kdy všichni putují do práce… a protáhněte ji na celý den, na každou minutu! Šílenost. Jedno z nejlegračnějších povolání, s kterým jsme se za dovolenou setkali, byl „vyjížděč z parkoviště“ – chlápek, který mává červenou tyčkou nebo vlajkou (modlíc se, aby ho nezajeli), a upozorňuje tak všechny ostatní na řidiče, který se pokouší opustit parkoviště a zařadit se do provozu. Rozhodně nejlepší postavení tu pak mají motorkáři, není divu, že skútrů jsou všude desítky a stovky – přesně v této zácpě skútry odvážně odbočí a bez jediného zaváhání auta předjíždí po chodníku pro pěší. Posledním účastníkem provozu jsou psi – na rozdíl od ostatních jsou naprosto stoicky klidní, leží uprostřed cesty a vůbec je nezajímá, že je všichni musí objíždět.

V pondělí po snídani jsme ještě odpočívali, ale už jsme začali spřádat nesmělé plány na odpoledne. Náš poslední den v Seminyaku jsme chtěli aspoň jakžtakž za daných okolností zúročit. Nakonec jsme s pomocí recepční a internetu vybrali Bali Golden Tour, které mělo skvělé recenze a volno na odpolední soukromou tour na Pura Luhur Uluwatu (375 000Rp na osobu). Museli jsme program zredukovat na jeden z vybraných chrámů a tenhle skvost na útesu při západu slunce to zkrátka vyhrál. Řidič naší výpravy nám dokázal, jak na Bali (ne)funguje vnímání času – měl nás vyzvednout o půl čtvrté, ale jaké překvapení, když na nás sotva po půl třetí bušila recepční a my se překvapeně hnali na výlet.

Zhruba po hodině a čtvrt strávené v klasické zácpě jsme se blížili k cíli. Krajina se konečně rozvolnila, poprvé nám z dohledu zmizelo město a místo něho se objevily krávy a lesy.

Vstup do chrámu stál 30 000Rp (cca 60Kč) a bylo povinností se obléct do sarongu. Zatím jsme neměli příležitost koupit si vlastní, takže jsme využili možnosti půjčení a taky hodné paní, která nám ho zavázala, jinak bychom s ním šermovali snad do dneška. Povím vám, obléct si dlouhatánskou sukni z těžké látky je v tom vedru fakt lahůdka! Ale oslnění krásou okolní scenérie jsme na nepříjemné pocity brzy zapomněli. Je dost důležité vědět, že do balijských chrámů je zakázané vstupovat, pokud nejste věřící (hinduista) a smíte se pohybovat pouze po okolí. Mimoto tedy mají zákaz přístupu na posvátnou půdu taky ženy, které právě menstruují, ale upřímně by mě zajímalo, jak to kontrolují :D Abych řekla pravdu, balijské chrámy jako takové mě až tak zásadně neoslovili, možná proto, že zkušenost s čínskými svatyněmi a paláci je prostě neporovnatelná, možná proto, že jako chrám vypadá v podstatě každý lepší dům ve městě. Ale Uluwatu je postaven na tak dokonalém místě, že mu to prominete. Jeho název totiž pochází z ulu, což znamená „konec pevniny“ a watu, slova pro „skálu, kámen“. Obrovská zelená skaliska, o která se hlasitě rozbíjí oceán, a v dálce nad vodou zapadá slunce. Můžete si přát něco víc? Vlastně můžete – aby zmizely všechny místní opice. Myslím, že kdo se někdy plánoval vydat na Bali nebo obecně tímto směrem, přečetl si už příběhů o opičácích dost a dost. Říkám vám, věřte tomu. Dokážou se dost nepozorovaně vyplížit z lesíků podél stezky a najednou vám ukradnou čepici/brýle/lahev vody/doplň-si. Lahev umí dokonce odšroubovat a napít se z ní. Četla jsem dokonce informaci o tom, že opice ukradené cennosti dealují s lidmi za jídlo, ale to mi už připadá jako velké scifi. Kdo ví! Buďte pořád ve střehu, hlavně pokud fotíte a nevnímáte svět kolem sebe. Když jednomu chlapíkovi před námi sebrala sluneční brýle, aktivně po loupežníkovi chmátl a měli jste vidět ten zuřivý výraz a vyceněné tesáky! To fakt riskovat nechcete.

V chrámu Uluwatu je taky možnost zhlédnout tradiční tanec kecak, ale ten jsme plánovali navštívit až v Ubudu a navíc jsme raději pozorovali západ slunce u skaliska s chrámem, než pódium se zaplacenými tanečníky. Jakmile ta báječná přírodní podívaná skončila (slunce na Bali zapadá dost brzy, už kolem šesté, takže vám to výrazně zkrátí čas na denní objevování ostrova), vypátrali jsme našeho řidiče a nechali se odvézt na Jimbaran bay. Rybí restaurace na pobřeží jsou totiž věhlasná záležitost a kamarádka, která tu už na jaře dovolenkovala, mi to doporučila jako jeden z nejlepších zážitků. Mysleli jsme si, že si restaurace sami obejdeme a pak se nějak rozhodneme, ale to by nesměli být všichni Balijci takoví profi obchodníci – řidič nás vysadil přímo do nějakého nasmlouvaného podniku. Ale co, stejně vypadaly všechny jeden vedle druhého úplně stejně. Nechtěli jsme si objednávat nic opulentního, takže jsme si vybrali rybu s názvem Red Snapper a Tom si u pultu sám ukázal na jednu, kterou nám posléze připravili. Posadili jsme se ke stolu na pláži, bosá chodidla zabořená v písku, moře šplouchalo asi tři metry před námi, na pódiu Balijky tančily legong a po chvilce začal v dálce vybuchovat ohňostroj. Opravdu night to remember.

Náš pobyt v Seminyaku jsme zakončili opravdu kouzelnou atmosférou, která nechala zapomenout na jakoukoliv nesnázi. Do postelí jsme ale uléhali s pocity zvědavosti a očekávání, jaké asi bude zítřejší stěhování. A kam? No přece do Ubudu! Rýžové plantáže, těšte se na nás!