Wait for it... chocolate!

Léto utíkalo a my se přece jen dočkali konce srpna, kdy jsme měli strávit čtyři dny v Bruselu. Jelikož jsme z Brna, hodila se nám letenka z Bratislavy, která dokonce vycházela o něco levněji než z Prahy. Bratislavské letiště je docela nudné, upřímně to pražské mi nepřijde o nic lepší – celkem asi dva duty free shopy moc velký výdělek netrhnou. Následné čekání na boarding nám zpestřil jediný podivný vousatý chlapík tmavší pleti v turbanu, který si sedl na poslední volné místo přímo vedle nás. V tu dobu se naštěstí v Bruselu nic nedělo, ale stejně jsem podvědomě zbystřila. Když jsme se uvelebili na svá dvě místa v letadle a to poslední u okýnka zelo prázdnotou, mohla jsem čekat, že onen rozesmátý ovázaný pán se žene opět k nám. Tomovi to přišlo hrozně zábavné, což mně v podstatě taky, ale nikdy nevíte – když si navíc po půl hodině začal vytahovat z peněženky nějakou sim kartu a další malé věci pečlivě zabalené do alobalu, docela jsme ho hypnotizovali. Po otázce stewarda „to čo, si balí jointa?“ nás obavy přešly. Co nás ale netěšilo ani potom, byl fakt, že sedíme v nějakém historickém kusu letadla, které podle sousedek bylo vypůjčené a docela často v minulosti zlobilo. Ryanair rulez.

Let do Bruselu jsem absolvovala kvůli přestupu už cestou do USA, takže jsem věděla, že si moc nezalétáme – sotva letadlo přestalo stoupat a nabralo rychlost, málem už muselo zpomalovat. Dosedli jsme na letiště Charleroi, což je to menší a vzdálenější, které využívají low-costy. Ihned jsme hledali náš naplánovaný transfer z letiště. Možností existuje několik, můžete se přesunout na nádraží a koupit si pak další lístek na vlak, někdo doporučuje shuttle busy flibco, ale nikdy jsme tam nenašli jízdenky za avizovaných 5eur, spíš několikrát dražší.

S ohledem na cenu a místo příjezdu do Bruselu jsme zvolili Euro Coach Shuttle a můžeme jedině doporučit. Jednosměrná jízdenka se kupuje u řidiče za 10 euro, výhodněji si můžete přes internet rovnou pořídit zpáteční za 16 euro. Moc lidí o tomto způsobu dopravy nejspíš neví, jeli jsme skoro sami, takže místa habaděj. Pořádně si ale nastudujte, odkud z letiště odjíždí, není to příliš značené. Euro Coach Shuttle zastavuje ve městě na Midi-Station.

Autobus nás vyklopil na velkém dopravním uzlu, kde jsme chvíli trochu tápali, než jsme se dostali dolů na metro. Tam nás čekal první kontakt s místními při nakupování jízdenek a rychlé prozření ohledně jazykové vybavenosti. Vzhledem k tomu, že neumíme francouzsky, holandsky už vůbec ne a němčinou dost křivolace, bylo to docela utrpení. Člověk by v tak kosmopolitním městě očekával perfektní angličtinu, jenže v záplavě ostatních oficiálních jazyků už na ni nezbyl prostor – ať už při domluvě s lidmi, při oficiálních hlášeních nebo většině cedulí.

Nedávno přešli v Bruselu na nový styl jízdenek, který má šetřit životní prostředí. Pro turisty ale docela nevýhodné. Klasické papírové jízdenky už se vyskytují pouze ve formě jednotlivých cest, pokud máte jako my zájem o nějaké výhodnější ,,balení“, musíte si zakoupit MOBIB kartu. My jsme chtěli JUMP 10 JOURNEYS na 10 cest, která stála 14 euro, ale za kartu navíc platíte 5 euro depozit. Což ve skutečnosti vůbec není záloha, protože karta se vrátit nedá (fail)… Více informací o dopravě zde.

Ve městě mají 6 linek metra, v kterých se jednoduše zorientujete. Po čtvrté hodině jsme se už ubytovávali v našem domluveném apartmánu přes Airbnb ve čtvrti Molenbeek (ano, ta líheň džihádistů podle idnes). Po krátkém osvěžení jsme se už hrnuli prozkoumat město. Ještě než jsme sjeli do centra, zašli jsme se jako milovníci čokolády podívat na továrnu Godiva s outletem, kterou nám doporučila hostitelka jako to správné místo pro nákup sladkých suvenýrů.

Vystupovali jsme na stanici metra De Brouckere, což byla pro nás nejbližší stanice u hlavního náměstí. Blízko se nachází také zastávka Gare Centrale. Zbytek centra je tak malinký, že si bohatě vystačíte s vlastníma nohama.

Naše první kroky logicky směřovaly ke Grande Place. Scházeli jsme k němu po ulici Boulevard Anspach, kterou později večer zaplnili lidé naprosto všech věkových kategorií hrajících šachy, ping pong, kopajících si míčem, zkrátka trávili čas společně na perfektně fungujícím veřejném městském prostoru. Docela jsme zírali. Po cestě jsme minuli moc hezkou budovu burzy z roku 1873, ale nás to táhlo na náměstí. A nebyli jsme zklamaní. Při prvním vstoupení na ten poměrně malý čtverec pevně obemknutý hradbou budov jsme zůstali v úžasu stát. Je to naprosto koncentrovaná krása, až se člověk nedokázal soustředit. Tak trochu to připomínalo kulisy v divadle, jako by to ani nebylo opravdové. Ne nadarmo se o Grand Place říká, že patří k nejkrásnějším historickým náměstím v Evropě. Středobodem je radnice, kterou obklopují výstavní honosné domy jednotlivých řemeslnických cechů, najdete zde dům pečiva, dům cechu malířů, dům truhlářů, kameníků a dalších. Až budete stát čelem k radnici, porovnejte její levou a pravou stranu – budete překvapení, až zjistíte, že se liší. Na radnici se dají absolvovat za malý peníz organizované prohlídky interiéru s průvodcem, tu jsme ale bohužel nestihli (nejsou moc časté, tak si to rozmyslete dopředu). Věž staré radnice perfektně funguje jako orientační bod, ať už jste ve městě kdekoliv.

 

Na náměstí se nacházely krámky snad všech slavných čokoládových značek, co existují. Godivu už jsme prostudovali, ale neminuli jsme Piere Marcolini, Jean Gallerani, Neuhaus. Nejvíc nás nakonec oslovilo Leonidas, které nabízelo dobrý poměr kvalita/cena. Nelitovali jsme a ještě několikrát se během následujících dní vrátili.

Spletí drobných uliček (autem si tu moc nezařídíte) jsme se vydali k tomu nejznámějšímu symbolu Bruselu – sošce Manneken pis. Tady už se trošku nakupili turisté. No, upřímně, čůrající chlapeček nás neoslnil. Socha je to překvapivě malinká, zboku jde vidět nainstalovaná hadička, ale holt historie je historie. V každém průvodci najdete jinou legendu o tom, kde se Čůrající chlapeček vzal a co všechno zachránil. Po vzoru jeho slávy přibyla postupem času i čůrající holčička a pes, ty jsme ale ochotně vynechali. Sám chlapeček vlastní úctyhodnou sbírku oblečků, kterou si můžete prohlédnout v místním muzeu. Pokud ho chcete ignorovat, máte smůlu, bude se na vás šklebit z 99% výloh všech obchodů.

Čokoláda, vafle, mořské plody a hranolky (o kterých málokdo ví, že pocházejí právě z Belgie) jsou typickými místními pokrmy. Rozhodně si dopřejte alespoň něco z toho!

Neudrželi jsme se a koupili si naše první vafle, protože obchůdky s nimi jsme potkávali každých pět metrů. Základní suchá stála asi 1euro, přičemž si pak doplácíte další přísady. Ukrojit vafli pidi plastovou vidličkou byla docela výzva, ale pochutnali jsme si.

Naší další zastávkou byla Galerie sv. Huberta. Zvenku si jí možná ani nevšimnete, zato zevnitř vás její prosklená krása uchvátí. Myslím, že se nemusí stydět ani před pasáží milánskou. Najdete v ní především luxusní obchůdky s oblečením a čokoládou. Až se dostanete na konec, čeká vás prodírání uličkou Rue des Bouchers, která je proslavená pro své gastronomické speciality. Mušle tu servírovali na každém rohu!

I když jsme se cítili trošku unavení po cestě, chtěli jsme si počkat do tmy, abychom viděli náměstí nasvícené. Uchytili jsme místo v nedalekém podniku Fritland, který tripadvisor hodnotil jako skvělé místo pro vyzkoušení pravých hranolek. Tradiční belgické hranolky se nedělají na oleji (jaká svatokrádež!), ale dvakrát za sebou se smaží v hovězím sádle. Taky to na nich jde cítit – Tom se olizoval až za ušima, já trochu míň. Prodávají se v typických papírových kornoutech a jsou krájeny na baculatější kousky, než známe z domu.

Po deváté hodině už padla dlouho očekávaná tma a náměstí zazářilo ještě větší nádherou. Teď už mi ten pocit scénografických kulis nikdo nevymluvil. Na place to taky pěkně ožívalo, k našemu překvapení se skupiny lidí začaly různorodě povalovat na šedé dlažbě, popíjet a povídat si, jako by byly někde v parku (a o bezdomovce rozhodně nešlo). V Bruselu to prostě na ulicích žije. Nás ale přece jen zmohla únava, takže místo na kachličkách jsme se uložili do vlastní (tedy pronajaté) postele.