Co si budeme povídat, my ženy to máme při cestování krapet složitější. Chlap by se nejraději sbalil do kapes od kalhot, zatímco nám zabírají třičtvrtinu kufru jenom šminky. Samozřejmě teď trochu přeháním, ale nebudeme si nalhávat, že na dovolené nechceme vypadat dobře. Nastanou situace, kdy na zářivé pleti a dlouhých řasách opravdu nezáleží a ani si na ně nevzpomenete (jako když jsem se na Bali potila až na, ehm... palci u nohou), ale na prodlouženém eurovíkendu s přítelem nebo dámském výletě do Milána se logicky alespoň určité formy zkrášlování nechceme vzdát.

Já patřím k těm, které líčení doma a v klidu opravdu baví a kosmetika mě zajímá, přesto na dovolené nechci strávit každé ráno, které předchází nabitému dni plnému zážitků, půl hodinovým sezením před zrcadlem. Samozřejmě, že každý vnímá hranici ,,nutného“ nalíčení jinak, někdo se bez něj opravdu cítí špatně, některá slečna ho vůbec nevyžaduje, ale nevyjde třeba bez dokresleného obočí. Postupem času jsem vyvinula celkem sofistikovaný systém toho, jak účinně, ale minimalisticky spakovat svoje šminkové království do dovolenkového módu, který dostačuje právě mně.

Ráda bych k tomuto tématu dodala dvě věci. Za prvé, neberte si nic drahého nebo výjimečného! Ano, miluju svou Guerlain rtěnku a Chanel tvářenku, ale nikdy bych ji netáhla v kufru do ciziny, stejně jako třeba drahé šperky. Jiná kapitola je třeba váš zamilovaný kvalitní krém, bez kterého vám světelnou rychlostí vyskáčou pupínky velikosti Kilimanjara, ale opravdu u sebe potřebujete zrovna pudr za tisícovku? Ze zvyku a pro dobrý pocit je určitě nesyslete. V drogerii je spousta parádních věcí, jejichž případná ztráta/rozbití/roztečení ve vedru vás nebude drásat.

ŘASENKA

Tady asi není potřeba něco složitého dodávat, řasenka bývá základním kamenem i pro ty, co se jinak nemalují. Vcelku jednoduše a rychle vám dodá dobrý pocit, že jste se sebou „něco udělali“, takže je fajn ji přihodit do batůžku. Rozhodně doporučuju voděodolnou!

GEL NA OBOČÍ

Na dovolené si snad nikdy obočí složitě nevykresluju a nedobarvuju. Zabírá to dost času a moje obočí naštěstí vypadá jako obočí, i když na něj nesáhnu. Objevila jsem ale jednu perfektní pomůcku – barevné gely. Kromě toho, že vám obočí ,,učešou“ a uhladí, dodají i sjednocující nádech barvy a obočí vypadá tak nějak upraveně a sofistikovaněji. Mou nejoblíbenější a nepředraženou variantou je gel od L’oreal, spousta lidí chválí i opravdu levný Essence. (Schválně, kolikrát v tomto odstavci napočítáte slovo obočí!)

TUŽKA NA OČI

Černá linka je ultimátní recept na zvýraznění pohledu a obecně obličeje bez jakékoliv přehnané snahy. Podle mého nejfikanější drobný pomocník, stačí dva tahy a vše je tak, jak má být. Doporučuju řádně ořezanou klasickou tužku, s tekutou linkou byste se na výletě jen zbytečně mordovali.

LÍČENÍ OČÍ

Pokud vám to přece jen nedá a chcete se očím věnovat pozorněji a precizněji, důrazně vás varuji před cestováním s paletkami stínů. Je to jen kopa dalších starostí, můžou se rozbít, vysypat, potřebujete k nim zbytečné štětečky... naprosto dokonalou náhražkou jsou krémové stíny! Primitivní a proslulou verzí jsou třeba kalíškové Colour tattoo od Maybelline, pořiďte si nějaký univerzální ladící odstín, rozmažte zlehka prstem a máte vystaráno. Vyšší level jsou krémové stíny v tužce (nezapomeňte si ji před cestou pořádně ořezat), kvalitní a s dobrou výdrží prodává ve své privátní značce Sephora, a ani nejsou příliš drahé.

KOREKTOR

Na cesty se s make-upem jako takovým nikdy netahám, ostatně i doma ho používám zřídka. Pokud máte rozumnou pleť, která vyloženě nezlobí, bohatě si vystačíte s korektorem, kterým zakryjete kruhy pod očima po pařbě v Bangkoku i pár pupínků, které se vám v horku a vlhku můžou udělat. Na mou suchou pleť upřednostňuji ty tekuté, zároveň se alespoň částečně vyhnete manipulaci holýma rukama, protože nemusíte sahat přímo do kalíšku s tuhým korektorem.

PUDR

I když normálně holduju spíš rozzářené svěží pleti, na dovolenou většinou volím klasičtější pudr, který obličej upocený z pobíhání sem a tam zmatní. Zároveň si vybírám takový, který má alespoň částečnou krycí schopnost, čímž se doplní výše zmíněný korektor a pleť vypadá moc pěkně. Za sebe můžu doporučit Healthy mix od Bourjois.

TVÁŘENKA

Pomoct si přidáním proslulého zdravíčka není nikdy na škodu. Na dovolenou nejraději vozím tekuté/krémové tvářenky, které s trochou cviku snadno vklepu prstem na lícní kosti a vyhnu se nutnosti štětce. Pokud mám chuť na klasickou pudrovou, snažím se ze své sbírky vybrat alespoň takovou, která je kompaktní a chytře v sobě skrývá maličký štěteček. Ano, jeho kvalita je většinou značně prchavá, ale na šmrncnutí v hotelovém pokoji mi nikdy nevadila.

RTĚNKA

Jasně, už slyším, jak si říkáte „pff, ještě abych se otravovala se rtěnkou, když se plánuju celý den ládovat italskou pizzou“ nebo něco podobného. ALE rtěnka je kupodivu opravdu primitivní způsob, jak naprosto oživit celou tvář a opět vytvořit lehce a rychle ten zázračný dojem „she tried!“. Vzpomeňte si na fotky typických Francouzek, které mají jen řasenku a rudá ústa. Často si zabalím jednu dvě rtěnky s letními svěžími barvami (ideální je třeba korálová nebo magenta) a hned se cítím veseleji. I když se může zdát optimální nějaký lip stain, který zaschne a bude z něj onen notorický držák, nehrnula bych se do něj – rty vás můžou zbytečně časem pálit, těžko se re-aplikuje v průběhu dne. Lepší je něco osvědčeného, co se rovnoměrně ztrácí při jídle a mluvení.

BALZÁM NA RTY

Tahle pomůcka asi nepotřebuje žádné debatování. Měl by to být styčný bod vaší kosmetické taštičky! Dokonce i Tom je celý nesvůj, když zjistí, že balzám z batohu záhadně zmizel a leží spokojeně doma na nočním stolku. V letních měsících se hodí nějaká verze se SPF. A pozor! V žádném případě nedoporučuju na cesty balzám v kalíšku. Pokud ho milujete, fajn, užívejte si ho v bezpečí domova – venku na ulici je jen představa zaboření prstu do jeho obsahu úděsná.

PARFÉM

Abych byla upřímná, skoro nikdy jsem si na dovolené nevzpomněla, že bych se chtěla navonět! I tak s sebou vozívám vůně ve vzorečcích, které dostávám k nákupu, což je na cesty ideální. Například v Sephoře také nabízí spoustu oblíbených vůni v maličké cestovní verzi, abyste se nemuseli strachovat o velký těžký flakon. Další chytrou možností jsou takzvané atomizéry, malé rozprašovače, do kterých si svou zamilovanou vůni můžete odlít a voilá – jste připravení na cestu!

PILNÍK + PINZETA

Tyhle dvě pomůcky sice nejsou vyloženě kosmetika, ale běda mi, pokud bych si je do kosmetické taštičky nepřibalila! Taky patříte k těm, kdo od ulomeného nehtu nedokážou odtrhnout pozornost? A pokud jedete na více dní než pouhý víkend, pinzeta na zkrocení rozježeného obočí je taky samozřejmostí.

LAK NA NEHTY

Jestliže chcete, aby vaše ruce vypadali na dovolené upraveně, určitě si onen zvolený a použitý lak na nehty vezměte i s sebou, abyste mohli opravovat případné nehody. Na dlouhé dovolené jsem aplikovala jen bezbarvý lak, abych se s ním nemusela nervovat. Obecně je samozřejmě vhodnější nějaká světlejší neutrálnější barva - pokud budete mít polovinu nehtu zářivě rudou a polovinu ne, bije to do očí podstatně víc. A poslední tip: nalakujte si nehty na rukou i na nohou tím stejným lakem a hned to bude jednodušší!

SUCHÝ ŠAMPON

Nejgeniálnější vynález lidstva hned po kole a toaletním papíru. Na dovolené nikdy nemáte čas umývat si vlasy zas a znova, navíc když často chybí fén nebo si kvůli vlhkosti a horku během hodiny ani nevšimnete, že nějaká péče proběhla. Tady přichází na scénu suchý šampon, který stačí nastříkat ke konečkům - zázračně vás zbaví mastnoty a ještě účes trošku povzbudí. Ruku do ohně dám za značku Batiste, navíc jejich sucháče jdou sehnat i v malé cestovní verzi,

ODLÍČENÍ

A věc poslední, ovšem neméně důležitá – jak se toho všeho nánosu zbavíte? Efektivní verzí je odličovací mléko, které jde použít i na citlivé partie očí, takže si vystačíte pouze s ním (já mám ráda třeba to od Mixy). Pokud se chcete vyvarovat tahání vatových tamponků, hodí se odličování pomocí olejíčku – stačí si ho u umyvadla vmasírovat do obličeje a opláchnout, nic víc. Někomu ale nemusí vyhovovat na řasenku a stíny, můžou zamlžovat pohled, takže si to raději vyzkoušejte už před odjezdem. Poslední a lákavou variantou jsou proslulé odličovací ubrousky. No, já jim zrovna neholduju, nikdy stoprocentně nezastoupí ,,skutečné“ odlíčení a pleť nebude zrovna jásat, ale krátkodobě je někdy využiju. Podle mnoha recenzí si pro tuto příležitost kupuju ubrousky od Douglasu, které vážně obstojně fungují.

A to je vše, krásky, můžete s chutí (a nepřecpanou kosmetickou taštičkou) vyrazit do světa!

| PŘESUN NA GILI MENO | OBJEVOVÁNÍ OSTROVA |

Náš omezený čas na ostrově Lombok se naplnil a nečekalo nás nic jiného než balení a další přesun. Tentokrát jsme se ale obzvlášť těšili, protože v našich hlavách už jsme se viděli v azurově modrých vodách kolem ostrovů Gili! Ze „svaté“ trojice jsme si vybrali Meno, který sliboval největší romantiku a klid. Pokud si o souostroví budete zjišťovat nějaké informace, nejspíš se dočtete, že Trawangan by měl být párty ostrovem s bohatým nočním životem a Gili Air jakousi kombinací divokého Trawanganu a tichého Mena.

I zde na Lomboku fungovalo osvědčené taxi Blue Bird, takže jsme se bez potíží dostali k přístavu Bangsal, odkud lodní spoje vyplouvají. Jenže trable nás stejně dostihly a my, po dvou týdnech fungování v indonéském prostředí, jsme stejně udělali zásadní chybu. Ačkoliv jsme měli dobře nastudované, že musíme na public boat a nesmíme se nechat nikým zviklat, podlehli jsme. Hned za vchodem na nás skočil místní s lístky na Gili Meno za 35 000IDR a gestikuloval směrem k čekárně plné bělochů. Přece všichni nejsou tak blbí a nejde o žádnou zlodějnu, napadlo nás okamžitě a s vírou v nějakou pěknou loď jsme se tedy připojili. Jak se ukázalo, hloupí jsme byli úplně všichni. Dávejte si proto opravdu pozor a nespoléhejte na ostatní, pouze na svou hlavu! Po chvilce nás nahnali na povoz tažený koňmi a s tvrzením, že je to k nástupním molům hrozně daleko, nás slabý kilometr popovezli. Během tohoto absolutně zmateného mumraje lidí a vydírání, že nás nepustí na loď, po nás ještě za svezení požadovali dalších 50 tisíc rupií. Tohle byl ten největší vyděračský kousek, jaký jsme za celou dovolenou zažili, a ještě to prohloubilo naši nechuť k Lomboku.

V přístavu Bangsal se nedívejte doleva ani doprava, vůbec nikoho neposlouchejte a rázně pokračujte až k samotnému přístavu, kde si sami koupíte lístky na loď.

Po téhle naprosto zběsilé a nechutné akci jsme stejně čekali další hodinu, než nám byla přistavena loď. I když, označení loď je pravděpodobně příliš honosné a byla bych blíž k pravdě, kdybych ji nazvala bárkou :D když jsme během předchozí hodiny sledovali ostatní pochybné lodičky, které naplnily zeleninou a zbožím tak, že na hladině povážlivě poklesly, a teprve potom se do nich hrnul dav lidí, modlili jsme se, aby nás nepotkal stejný osud. Ta naše vypadala o trošičku bezpečněji, ale ani tak to nebyla žádná hitparáda, pokud jste tedy slabší povahy, zvažte nějakou nóblovější dopravu a ne ryze místní způsob.

Náladu nám zvýšilo alespoň to, že se nám povedlo vyhnout druhému triku, kterým okrádali turisty. Nenechejte si za žádnou cenu pomáhat se zavazadlem! V tu vteřinu vám to ani nedojde, někdo ho bez dovolení čapne, poponese pár metrů, a už se hádáte o peníze, které mu ve stresu raději zaplatíte.

Do loďky se nasedalo (a později i vystupovalo) přímo skrz vodu, žádné molo tu neexistuje, takže jsme si vyzouvali boty a byli rádi za pořádné batohy, s kufry a drahými sandálky by člověk asi trochu remcal. Na kynedril bylo spolehnutí, takže po půl hodině houpavé plavby jsme v pořádku vysedli na Gili Meno. Ověsili jsme se našimi zavazadly a chvíli se zmateně rozhlíželi - vůbec jsme se totiž nenacházeli v přístavu. Až později jsme zjistili, že nejspíš tu a tam kvůli velkým vlnám zvolí jinou trasu a zakotví na opačné straně ostrova.

Plní nadšení jsme se vydali do nitra ostrůvku. Ten měl sice celkovou plochu chabých 1x2 kilometry, ale hledejte něco uvnitř lesa plného krav a pidi pěšinek bez lidí. Tady asi za celou dovolenou poprvé selhala GPS, protože souřadnice naprosto neodpovídaly, bohudík nás vyslali správným směrem místní zedníci a my celí uřícení konečně překročili práh našeho nového provizorního domova.

COCOHUTS

- cena během pobytu cca 800Kč za chatku za noc, což je snad nejdražší ubytování z dovolené za poměrně skromné prostředí, ale musíte si uvědomit, že na tak malém ostrově jsou velmi omezené možnosti

- veskrze přírodní, divočejší ubytování „chatového“ typu, ale krásně na ostrov zapadá

- bydlíte v totální zelené džungli

- pouze jedna chata a jedna vilka, takže velké soukromí

- možnost snídat v pěkných malých altáncích před ubytováním

- velmi prostě zařízené, sprcha je „neohraničená“, jen hadice s hlavicí v koupelně

- není na pláži, ale na tak malém ostrůvku není problém kamkoliv si dojít 

Je krátce po poledni, takže na sebe honem hodíme plavky a vyrážíme pátrat po něčem na zub. Celkově se zbytek dne zvrhne na střídavé intervaly pojídání, šourání se po pláži a plácání se u břehu. Ale co víc si vlastně na takovém bohem zapomenutém ostrůvku přát? :) odpoledne projdeme spíše sever ostrova, kde jsme (upřímně) chvílemi trochu v rozpacích - voda je poměrně ustoupená a odhaluje kamenité, korálovité dno. Moc si tady nezaplavete. Nakonec většinu času dřepíme v hloubce po pás a povídáme si. Ale koukání na západ slunce v sedacím pytli na pláži s kokosovým milkshakem v ruce to dostatečně odčinilo.

Na Gili Meno se k Tomově neutuchající radosti konečně pořádně využila čelovka. Chybí tu jakékoliv veřejné osvětlení a stezičky v lesích jsou potmě docela hororové. Takže buďte vybavení!

Druhého dne po snídani jsme se vydali na obhlídku skutečného přístavu, který jsme poprvé minuli, abychom byli připravení na odjezd. Hned poté jsme se vydali do jižní částí ostrova a ejhle! Kousek pod přístavem na nás vykoukla pláž, která jako by z oka vypadla všem nabušeným reklamním katalogům z cestovek. Takže tady se celou dobu schovávala! Házíme ručníky na zem a hned začínáme zběsilý photoshoot. Musím říct, že to byl docela komický zážitek, protože kolem sebe jsem napočítala minimálně tři další slečny, které svým chlapcům vytrvale pózovaly. Díky bohu jsme se s fotkami rychle spokojili a do oběda už se jenom váleli.

Na ostrově opět funguje cidemo (povoz tažený koněm) a můžete si taky půjčit kola. Některá sice mají speciální široké pneumatiky na písek, ale i tak si nemyslím, že by to bylo obzvlášť příjemné (ale nemám osobní zkušenost). Naprosto si vystačíte s vlastníma nohama, celé Gili Meno v klidu obejdete do hodiny a půl.

Kousek od přístavu jsme taky narazili na malou záchranou stanici želv, což bylo něco naprosto krásného. Drobounké želvičky, které plácaly nohama kolem sebe a milimetr za milimetrem se posouvaly, jsme vydrželi pozorovat několik dlouhých minut.

Na jídlo jsme vyrazili do Sasak Café, které moc doporučuju. Podle průvodce se u něj mělo krásně šnorchlovat, ale bohužel nám začalo pršet, takže jsme zbytek odpoledne museli strávit v naší chatičce. Do Sasak Café jsme se vrátili ještě k večeři - protože nám zůstala v paměti čerstvá obědová návštěva, pobavilo nás, že večerní menu bylo vyměněné za levnější variantu. Rozhodně nesmíte vynechat smažené kokosové kousíčky!

Třetí den ráno už nás čekala public boat na ostrov Gili Trawangan, odkud jsme se měli vydat zpátky na Bali. Na Gili Meno jsme tedy strávili jeden a půl dne a nejspíš to považuji za dostačující. Nevyšlo nám šnorchlování, které zde slibuje spatření mořských želv (ty jsme už viděli v Amedu, takže jsme se po nich nepídili), dál tu ale pravděpodobně jinou, odlišnou aktivitu nenajdete. Ostrov navíc není tak obrovský, abyste každý den objevovali nějakou novou skrytou úžasnou pláž. Návštěvu tedy určitě doporučuji jako chvilku příjemného oddechu a nasátí ostrovního koloritu, ale zbytečně bych ji neprotahovala.

Balení. 

Ta nevyhnutelná činnost, která předchází každé větší i menší cestě. Někdo ho nenávidí, někdo si ho možná užívá. Já osobně moc ráda snáším věci do kupiček už několik dní před samotnou dovolenou, prodlužuji si tak ten krásný pocit těšení. Ale v okamžiku, kdy mají ony věci přijít do kufru nebo krosny, přichází zkrátka krize. Jsem jediná, koho z dětství traumatizují odjezdy na rodinnou dovolenou? :D jakmile se ale zavřely dveře od auta, zavazadlové noční můry se rozplynuly (a člověk si na ně nevzpomněl až do dalších prázdnin).

Samozřejmě je velký rozdíl, jestli vyrážíte na horskou expedici nebo se chcete válet na Maledivách, ale jakýsi univerzální seznam, nějakou vedoucí záchytnou linku, na kterou pokaždé pro jistotu mrknete, je dobré mít vždy po ruce (a ideálně ji po návratech doplnit o to, co jsme postrádali).

Předkládám vám proto seznam, který jsme si sepsali na Bali, ale v podstatě ho využili už několikrát za naši cestovatelskou kariéru.

DOKLADY A DŮLEŽITÉ

OBLEČENÍ

DROGERIE

ELEKTRONIKA

PŘÍSTAV PADANG BAI | PŘESUN NA LOMBOK | SASACKÁ VESNICE | PLÁŽE NA JIHU LOMBOKU 

V Amedu jsme strávili ještě jeden den, kdy jsme se naprosto odevzdaně váleli na pláži, ale pak už nás čekalo další balení a cestování. Tentokrát dokonce na úplně jiný ostrov! Někde daleko před námi byl Lombok a zpětně vím, že tento den/noc byla asi jediná velká chyba v našem itineráři, který bych dneska naplánovala úplně jinak, ale tak už to holt na cestách bývá – nikdy nic není dokonalé. Tento způsob přesunu ale rozhodně napadne i jiné budoucí výletníky, takže můžu jen doufat, že se z našeho cestopisu poučí.

Do samotného Padang Bai, které je přístavním městem, jsme se dostali klasicky minibusem od Peramy zhruba ve dvě hodiny odpoledne. Nepřišli jsme na žádný vhodný způsob, jak se elegantně zbavit zavazadel, úschovny tu prostě nemají, a tak to na nějaké dlouhé a složité výlety nevypadalo. Naobědvali jsme se v Ozone Café, které na tripadvisoru hromadně chválili, a potom se vydali na pláž. Ta hlavní, přímo ve městě, byla v obležení místních obyvatel a rybářských lodí, takže jsme pokračovali dál a vyšlápli si kopec k Blue Lagoon. Když si člověk odmyslel všudypřítomné odpadky, šlo o moc pěknou klidnou pláž s bílým pískem. A tak jsme zbytek odpoledne strávili ve společnosti knížek, šumění moře a taky roztomilého pouličního pejska, který se k nám připojil.

Jenže kolem šesté začala padat tma. Co teď? Vrátili jsme se zpátky do Ozone Café a začaly se ukazovat první trhliny v našem plánu. Po večeři jsme pokračovali dalšími nápoji a drobnostmi, abychom vydrželi co nejpozději do noci, takže už v tuto chvíli to náš rozpočet zatížilo pomalu víc, než kdybychom se na vše vykašlali a holt si zařídili přespání. Navíc podnik zavíral už v deset hodin! Hodlali jsme se proto přesunout dál, ale noční život v Padang Bai prakticky neexistoval. Podařilo se nám najít cosi jako místní diskotéku, ale k našemu překvapení i odtud nás zaměstnanci už o půlnoci vytláčeli očima. Aby toho nebylo málo, nad naším plánem s nočním přejezdem lodí všichni Bálijci lomí rukama a odrazují nás od něj. Prý to není bezpečné, měli bychom na Lombok dorazit za světla. Nemáme z naší situace moc příjemné pocity.

Přesunuli jsme se přímo do přístavu a koupili lístky na loď (40 000IDR). Nikdo nás nenaviguje, nevíme, jestli už nastupovat, jsme zmatení. A na dohled samozřejmě prakticky žádný turista. Kolem půl jedné se odvážně vydáme k jedné z obřích kotvících lodí. Nevím, jestli se do ní oficiálně mělo nastupovat jinudy, každopádně jsme se dovnitř dostali vjezdem do spodní nákladní paluby a pěknou chvíli se proplétali skrz zaparkované dodávky a motorky, nalepené na milimetr k sobě. Nějakým zázrakem se nám podařilo objevit schody na horní palubu a konečně se ocitli mezi běžnými cestujícími.

Všechno už bylo zaplněné, uvnitř krytých kajut byly sedačky a jakési provizorní palandy, kde se k sobě tísnily desítky místních. Povedlo se nám najít jednu poslední volnou železnou lavičku na otevřené palubě. Zhruba v 1 ráno se loď odlepila od břehu. U takového kolosu jsem očekávala poměrně stabilní poklidný pohyb, ale opak byl pravdou – kynedril je prostě můj kámoš. Od vody se k nám krade chladno, celou cestu pofukuje, ale podaří se mi trochu dřímat. Nablízku je nám jediný běloch, kterého jsme na lodi viděli – nějaký australský surfař.

Mimochodem, návštěva tureckého záchodu v kolíbající se lodi je top zážitek!

Po necelých čtyřech hodinách loď mohutně troubí a my zahlédneme lombocký přístav Lembar. Aleluja! Naše strastiplné putování ale ještě není u konce, pořád je tma a šíleně brzo. Venku před přístavem je liduprázdno, takže bereme zavděk taxíkem, který nás příblíží k našemu ubytování. Píšu příblíží, protože jakmile řidič dojede do hlavního města Mataram, dál se mu nechce. Chvíli se dohadujeme, chce zvyšovat cenu, ale nakonec se necháme vysadit a na ubytování si necelé dva kilometry dojdeme po svých.

Je sedm hodin ráno, cesta už nám připadá nekonečná a umíráme únavou. I tak si ale všímáme naprosto evidentních rozdílů. Do kroku nám vyzpěvuje muezín, míjí nás drožky tažené malými koníky, takzvané cidemo. Alespoň máme možnost pozorovat probouzející se všední život na ostrově Lombok.

V ubytování už jsou naštěstí vzhůru, takže nás vpustí dovnitř a my se setkáváme s majitelem,  svérázným australským dědečkem, který si nabrnkl místní mladou Balijku, a příštích několik hodin si povídáme. Po snídani už jsme prakticky upadali do kómatu – check in byl až ve 12. Zahalený muslimský pár, který bydlel v našem pokoji před námi, se ne a ne odstěhovat, odpočítáváme každou minutu. Se zpoždním se o půl jedné konečně dostáváme do našeho nového domova. Vykoupeme se v bazénu a chceme si chvíli odpočinout, ale z krátkého šlofíka se budíme až pozdě večer. Je nám jasné, že jsme udělali zásadní chybu. Ale nač plakat nad rozlitým mlékem! Zítra je taky den.

VILLA YUKIE SENGGIGI
- cena během pobytu cca 600Kč za pokoj za noc

- snídaně v ceně

- pěkný, prostorný pokoj v proskleném bungalovu s velkou koupelnou

- možnost koupání v bazénu (i když moc udržovaný nebyl)

- rodinná atmosféra

- dala se objednat jídla i mimo snídaně, ale za tu cenu za to až tak nestály

- lokalita „mimo civilizaci“, ubytování napříč názvu není ve městě Senggigi (a spíše blíž Mataramu)

Druhého dne po snídani zjistíme, že místní skútry jsou už všechny rozpůjčované. Australan nám sice nabídne klasickou motorku, ale naštěstí nám ještě zůstalo natolik soudnosti, že jsme s díky odmítli. Čekalo nás tedy první samostatné zajištění skútru v klasické půjčovně. Odchytneme taxík do Senggigi, který nás vyklopí přímo u jedné z nich. Majitel to na nás chvíli zkouší, ale po takové době na cestách nejsme žádná ořezávátka a moc dobře víme, v jaké cenové hladině pronájmy pohybují. Nakonec usmlouváme den za 65 tisíc rupií. Tentokrát jsme dostali novou verzi Hondy Vario, která se na rozdíl od staroušků z posledních dní trochu jinak ovládala. Majitel půjčovny si nás nedůvěřivě prohlížel a párkrát se zeptal, jestli jsme už na skútru opravdu někdy jeli :D čekáme nějaké oficiality, v papírech čteme všechny možné zkazky o kopírování kreditní karty a podobně, ale nakonec mu strčíme jen Tomovu na papír okopírovanou občanku. Můžeme jet!

Nová motorka je jakási citlivější a ukolíbanější, ale aspoň nás nedrásá neustálým vrčením. Cestou k jihu ostrova se musíme prodrat hlavním městem Mataram a zvládnout poměrně velký provoz. V jednu chvíli jsme zastavili u krajnice, abychom se podívali do mapy a ejhle! Hned se u nás zjevil policista. Naštěstí nám chce jen rozradostněně poradit, kudy jet dál. Jakmile se vymaníme ze zácpy, která vede do přístavu Lembar, svištíme o sto šest.

Míjíme další a další mešity, jedna se blýská, z druhé odpadávají cihly, a takhle stále dokola. Do toho všeho krákorání muezína. Poprvé v životě trháme rychlostní rekordy, protože naše trasa vede přes cosi jako dálnici k nově stavěnému letišti a asfalt je opravdu na jedničku z hvězdičkou. Zato okolí... vše vyschlé, krajina placatá, podél cest chatrče a zamračení lidé, kteří na nás pokřikují. Co vám budeme povídat, s Lombokem jsme si prostě od první chvíle nepadli do noty. Jedna věc je ale parádní – míjíme na skútru obří stáda krav a nakonec i opravdové vodní buvoly! 

My se ale chceme podívat na Sasaky, což jsou původní obyvatelé Lomboku. V hledáčku máme vesnici Sade, kterou nakonec míjíme, dav turistů nás trochu odrazuje a později se dočítáme, že je opravdu už poměrně „byznysově“ zaměřená. Vesnička, v které nakonec zastavujeme, se jmenuje Ende a vůbec nic o ní nevíme. Rozhodující je pro nás fakt, že nikde nevidíme žádného bělocha.

Hned u vchodu nám místní oznámí, že si vesnici nemůžeme prohlédnout bez placeného průvodce, ale toho nakonec vůbec nelitujeme, protože bez mladého klučiny, kterého nám přidělili, bychom si z návštěvy prakticky nic neodnesli. Celou dobu jsme si totiž povídali o místních zvycích, o historii i o tom, jak vlastně doopravdy žijí Sasakové teď, v dnešní době.

Sasacké chatrče mají střechy z rákosu, který se každé dva roky musí měnit, a podlahu vyrobenou z hlíny a kravích lejn. Jelikož ale taková podlaha hodně praská (a hlavně je prý posvátná), jednou z nejčastějších ženských aktivit je právě vyspravování země. Dům je rozdělen na dvě „místnosti“, i když z hlediska našeho chápání jde o místnost jednu. K vnitřnímu prostoru totiž připadá venkovní zastřešená terasa, která je pokojem pro muže. Interiér chatrče nemá okna, takže všechno v něm působí dost temně. Jedním z důvodů je prý to, aby rodině nikdo neukradl dcery. Muž spí spolu s manželkou uvnitř pouze pokud mají líbánky a později kvůli zplození potomka – zase ale tak hloupí nejsou, takže rodinky plodí jedno miminko za druhým, aby chudák chlapík nemusel vegetovat na verandě. Obvyklý počet je prý tak 4 až 7 na rodinu. Náš průvodce se skoro urazil, když jsem se zajímala o to, jak děti přicházejí na svět – přece v nemocnici ve městě, zase tak zaostalí nejsou! Kdyby tak věděl, že přetechnizovaný západní svět už se snaží zase vracet do minulosti.

Jednou z nejzajímavějších budov ve vesnici je vždy sýpka, kterou rozeznáte podle zvláštního zaobleného tvaru – má připomínat ostrov Lombok. S rýží smí manipulovat pouze ženy, protože je pak více posvěcená. Ženy také tráví mnoho času tkaním sarongů. Dívky si dokonce vybírají chlapce tak, že upletou sarong a svému vyvolenému ho darují.

Dozvěděli jsme se i takové legrace, že na záchod se chodí do pole, protože tak zadarmo hnojí :D krávy prý využívají opravdu primárně na mléko, lejna a zemědělskou práci. Když jsme se zeptali na nějaké konzumování hovězího, tak prý maximálně při veliké slávě.

Rozhodně nezajímavější byla debata o aktuálním stavu věcí. Většina místních mladých lidí prý stále touží žít tradičním způsobem. Pokud by si chtěli postavit moderní obydlí, jsou vykázáni za hranice vesnice. Do města se nikdo nehrne – pokud by se odstěhovali, najednou by se ocitli v reálném světě s nutností hledat si složitě práci. A tady přece vyžijí z darů od turistů.

Po nacvakání desítek fotek a malého peněžního příspěvku jsme se vydali dál na jižní pláže. Zde musíme vzít zpátky veškeré výtky na Lombok, jehož atmosféra nám oproti milému hinduistickému Bali nesedla. Protože ty pláže, ach! Předčily všechny, které jsme doposud viděli. Hned jako první jsme okusili Tanjung Aan a kochali se tyrkysovou vodou a skalisky okolo. Voda byla sice poměrně mělká, ale na koupání parádní. Škoda jen otravných prodavačů náramků a sarongů, ale tomu se v Asii moc nevyhnete.

Asi po hodince jsme nakopli skútr a projeli surfařským střediskem Kuta, kde jsme se naobědvali. Zabydleli jsme se ale na další doporučené pláži (nebo spíš zátoce) Mawun. Trochu sice fouká, takže se dělají vlny a ve vodě plavou mořské řasy, ale i tak se tu krásně relaxuje.

Jsme z pláží tak unešení, že ani nevnímáme, jak černá mračna se nad námi stahují. Vydáme se hledat ještě poslední vytipované místo, do třetice všeho dobrého, ale nemísto toho dojedeme pouze k zamlženému pobřeží, kde místní ženou stáda vodních buvolů. Začíná liják. Schováme se pod rozpadlý honácký přístřešek a málem nám vypadnou oči z důlků, když několik buvolů projde pod stříškou na dosah ruky. Zatím se ale smějeme, vždyť místní tropické přeháňky trvají maximálně čtvrt hodinky, no ne?

Po třiceti minutách jsme v zimě a pod protékající střechou začali být lehce nevrlí. Nedalo se nic dělat, podmínky se zhoršovaly, blížila se totiž tma. Vyjeli jsme na únavnou cestu domů skrz bodající déšť, promrzlí v mokrých plavkách s nánosy písku. Jak už to tak ale bývá, na tyhle nejhorší chvíle dnes vzpomínáme se širokým úsměvem.

Na večeři jsme prasácky zastavili v Pizza Hut a snad poprvé vzali zavděk venkovní terasou, protože uvnitř klimatizované restaurace by se z nás stal lusknutím prstu rampouch. V osm večer jsme pak vrátili skútr, nakoupili v supermarketu a na zadním sedadle taxíku snili s drkotajícími zuby o teplé sprše v našem pokoji.